Amerika křížem krážem: Všude dobře - v Boskovicích nejlépe!

V minulém díle jsem vám popsal své poslední zážitky z připraveného programu. V dnešním závěrečném díle bych vám popsal cestu domů a potom se vrátil ještě k několika zajímavostem, na které jsem zapomněl.

Na cestu domů jsme se vydali v sobotu 24. května dopoledne – průvodci nás zavezli na letiště v San Franciscu, rozloučili se s námi a vydali se s auty zpět do půjčovny v Los Angeles.

Nás čekal stejný cíl, jen jsme se přepravovali letecky. Odlétali jsme ve 12.15 a v Los Angeles přistáli 13.54. Bez opuštění letiště jsme počkali na odlet v 16.20, cílem byl Řím, kde jsme měli přistát v neděli 25. května ve 13.15. Pokud vám vychází délka letu na 21 hodin, tak nezapomeňte odečíst asi 11 hodin časový posun, který jsme křížem krážem po Americe nastřádali (nepamatuji si to už přesně). Do Říma jsme ale přiletěli se ­zpožděním, takže nás přes celé letiště doprovázel steward od letecké společnosti Alitalia a snažil se nás přednostně protáhnout všemi možnými kontrolami.

Moc se mu to ale nedařilo, protože takových letů s přestupem, na které čekalo další letadlo, bylo více a samozřejmě upřednostnit chtěli všichni. Nakonec jsme odlet zdrželi asi jen o 20 minut, oproti plánovanému 14.30, ale šikovní italští piloti ztrátu do Prahy dohnali, takže jsme přistáli na čas v 16.20. Z LA do Prahy i s časovým posunem tedy rovných 24 hodin. V duchu jsem vzpomínal na to, jak si někteří jedinci stěžují jednou za půl roku na posun o hodinu vpřed nebo vzad při změně na letní nebo zimní čas. My jsme se během tří týdnů posunuli o šest a pět hodin vzad a potom během jednoho dne o 11 hodin vpřed. Osobně mohu říci, že posun vzad mně nedělá problém, ale při posunu vpřed mně trvá cca 3-5 dní, než si to zase srovnám.

V Praze jsme bohužel zjistili, že steward v Římě sice urychlil přesun osob, ale kufrů nikoliv. Takže ze 17 osob v našem zájezdu dorazily kufry asi pěti šťastlivcům a ostatní jsme na cestu domů odjížděli jen s tím, co jsme měli na palubě. Mně dovezli kufr ve středu až do Boskovic na náměstí, bohužel rozbitý, takže jsem si ještě asi měsíc dopisoval s Alitalií, než mně zaplatili původní cenu nového kufru. Moje rada pro vás, pokud budete cestovat, v žádném případě si na takovéto cesty nekupujte drahé značkové kufry. Přepravci na letištích se na celém světě chovají ke kufrům stejně a rozhodně nepočítají, že byste v nich přepravovali křišťálový lustr (což se stejně nesmí). Navíc v Americe (ale určitě i jinde) se nesmí kufry pro přepravu zamykat a nedoporučuje se ani balení do fólie. Je totiž naprosto běžné, že vám kufr prohlíží i po vašem předání na přepážce k přepravě bez vašeho vědomí (skoro po každém letu jsem v kufru našel kartičku, že byl obsah kufru kontrolován). A když máte kufr zamčený, je zámek ucvaknut, často i s kusem kufru. Ideální je tedy koupit nejlevnější kufr na stánku a počítat s tím, že vydrží právě tuto jednu cestu (hlavně schovat paragon, pokud vám ho tedy prodavač na stánku bude schopen vystavit) a v případě poškození vám ho letecká společnost zaplatí a vy si koupíte nový.

Jednomu kolegovi nedorazil kufr již po cestě do New Yorku, což je mnohem nepříjemnější – po dlouhé cestě se nemáte do čeho převléci, nemáte věci osobní hygieny atd. Ale zase si tento případ můžete pojistit (a my jsme tuto pojistku měli všichni), takže potom čas hraje pro vás. Za každou hodinu, o kterou vám kufr přijde později, totiž dostáváte od pojišťovny částku na nákup náhradních věcí nutné potřeby. Vzhledem k tomu, že zpravidla kufr přijde až další den (pokud se vůbec najde), můžete si nakoupit oblečení a věci osobní potřeby třeba do 10 tis. Kč. Ale přece jen je lepší, když váš kufr cestuje s vámi.

A nyní krátká rekapitulace.

Autem jsme za celou dobu najezdili asi 6 000 km. Kolik jsme nalétali nevím přesně, ale třeba jen zpáteční let z Los Angeles do Říma měřil 10 213 kilometrů. Pro znalce ještě uvádím, že z Prahy do Paříže jsme letěli Airbusem 320, z Paříže do New Yorku Boeingem 777 (Air France), z Washingtonu do Orlanda a z Miami do Los Angeles Airbusem 320 (celkem zvláštní, že v Americe nelétají domácí aerolinky s americkými Boeingy, ale s evropskými Airbusy). Ze San Francisca do LA Embrayer 175 a z LA do Říma opět Boeing 777-200 ER (Alitalia).

Během 18 nocí jsme spali ve 12 hotelích, které na to, že jsme se zpravidla ubytovali v pozdních odpoledních nebo již večerních hodinách a odjížděli z nich ráno po snídani, byly vybaveny až luxusně. Na všech pokojích bylo samozřejmě sociální zařízení se sprchou nebo vanou, televizor, žehlicí prkno s žehličkou, kávovar pro přípravu kávy nebo čaje (samozřejmě i se spotřebním materiálem), pytel na špinavé prádlo a skoro ve všech i bible (v angličtině). Jen mě udivilo, že v těch nejdražších (Laughlin a Las Vegas) nebyl internet na pokoji zdarma (jako všude jinde), ale musel se platit. Přitom mnoho Čechů má dnes jako podmínku při ubytování wifi zdarma.

Měl jsem s sebou 600 USD kapesné v hotovosti. Utratil jsem 500 USD a z bankovního výpisu jsem zjistil, že těch zbývajících 100 USD jsem zaplatil kartou. Výše útraty je však samozřejmě dána především způsobem stravování a tím, co nakoupíte jako dárky. Jestliže mě vyšel steak v Orlandu na 16 USD, tak jeden manželský pár z naší výpravy si vychutnal steak v restauraci Harley-Davidson na hlavní ulici Strip v Las Vegas za 120 USD. A za ten zážitek na celý život to určitě stálo.

Pokud by vás zajímala cena zájezdu, můžete se na ni podívat do katalogu. Cestoval jsem s libereckou cestovkou America Tours a zájezd se jmenuje Křížem krážem Spojenými státy. Já jsem si navíc zaplatil let letadlem nad Grand Canyonem, let letadlem nad Lake Powel, let helikoptérou nad San Franciscem a vodní show Le Réve v hotelu Wynn v Las Vegas.

Na úplný závěr se vrátím k těm zapomenutým zajímavostem. Při návštěvě národního parku Yosemite jsou na parkovištích umístěny informační cedule s tímto textem:

Doporučujeme vhodně skladovat potraviny. V tomto prostoru se pohybují medvědi. Během dne uchovávejte potraviny v uzavíratelných boxech, a pokud máte v autě potraviny, mějte všechna okna uzavřená. Po setmění musí být všechny potraviny uloženy v uzamykatelných skříňkách mimo vozidla. Vzpomínáte na Méďu Beďu jak kradl piknikové košíky? Asi na tom něco bude.

Při průjezdu Údolím smrti nás stopovali kojoti. Jeden hlídal nedaleko silnice a druhý se procházel přímo po silnici od jednoho auta ke druhému, která zde zastavovala, aby si je posádky mohli vyfotit. Kojoti však měli zájem spíše o něco k snědku.

Na Západě jsme viděli strom Joshua Tree. Česky Juka krátkolistá (Yucca brevifolia), anglicky Joshua Tree (Jozuův strom). Vyskytuje se téměř výlučně v Mohavské poušti v USA. Je to strom s nezaměnitelnou siluetou, nejvyšší představitel rodu juka dorůstá výšky deseti až dvanácti metrů a dožívá se stáří až stovky let. Věk stromu se ale obtížně určuje, protože tvoří svazky tisíců souběžných vláken a nejsou na něm tedy letokruhy. Listy mají délku 40 cm a vyrůstají v listové růžici na koncích větví, kde se od března do dubna rozvětví velké hrozny bílých dužnatých květů.

Jméno Jozuův strom pochází od prvních mormonských kolonistů Kalifornie, kteří v polovině 19. století přecházeli Mohavskou poušť. Zakřivené větve stromu jim připomínaly starozákonní příběh, v němž židovský prorok Jozue vztáhl v modlitbě ruce k nebesům. Pojmenovali tedy strom podle tohoto proroka, který podle bible vyvedl svůj lid z pouště. Jozuův strom je specifický pro Národní park Joshua Tree.

Zde tedy ukončím vyprávění o své životné cestě napříč Amerikou. Moc jsem se na tuto cestu těšil. Viděl jsem mnoho zajímavých a úžasných věcí, vše jsem si užíval. Mám spoustu nezapomenutelných zážitků. Stejně ale po tom všem jsem se už těšil zpátky domů. Zpátky do Boskovic, protože člověk když cestuje, tak sice poznává mnoho nových míst, lidí, jiný způsob života, ale nakonec stejně zjistí, že doma je doma. Alespoň já to tak mám. A ať už jsem kdekoliv, vždy se rád vracím domů do Boskovic.

Přesto všem radím – cestujte, poznávejte jiné země, jiné kultury, jiné zvyky – a třeba si pak budete více vážit toho, co máte doma. Pokud chcete cestovat - nezáleží na věku, nezáleží na tom, kolik máte peněz, nezáleží na tom, jestli znáte cizí jazyky. Musíte jen chtít.

Tak – šťastnou cestu.