Čeho se více bát?

Když si vezmeme velikost imigrační vlny do Evropy, tak zcela logicky lze důvodně předpokládat, že teroristé z Islámského státu využijí této vlny k průniku k cílům, které chtěli napadnout. A potvrdily to poslední útoky v Paříži. To ovšem neznamená, že na každého imigranta bychom se měli automaticky dívat jako na zločince, který jde do Evropy páchat sebevražedné atentáty.

Většina přesídlenců žije mimo území svého původu už řadu let, většinu doby pobývali v různých táborech na Středním východě, ale když se tam situace výrazným způsobem změnila, a oni ztrácejí naději na návrat do svých domovů, začínají se smiřovat s tím, že jejich vysídlení bude trvalé a hledají místo, kde by chtěli trvale žít. Vysněným cílem je Evropa, zejména bohaté země jako Německo a severské státy. Je také logické, že tyto rodiny vysílají jako první své syny, u nichž lze očekávat lepší schopnost proniknout do daných zemí, lepší komunikační schopnosti, jazykové vybavení, schopnost pracovat s mobily, s počítači. A předpokládají, že poté, co onu vysněnou zemi jejich synové najdou, je budou následovat.

Je pravda, že migrační vlna představuje do jisté míry ohrožení pro evropskou kulturu, ale  Evropa si za to může sama. My – a teď bych mohla mluvit spíš o Německu než o ČR, kde je ten pohled výrazně střízlivější, si zakládáme na tom, že každému dáme šanci. S tím souhlasím, ale nesmí to být na úkor ohrožení našich občanů a jejich práv. Pomáhejme potřebným, ale chtějme po nich, aby respektovali naši kulturu a své náboženství a svoji kulturu si realizovali doma. Pokud se chtějí stát občany ČR, je třeba, aby respektovali náš zákonný rámec a snažili se co nejvíce přizpůsobit našemu životnímu stylu a naší kultuře. Na druhou stranu se divím hysterickým projevům podněcovaným politickými ambicemi některých politiků . Česká republika není v podstatě migrační vlnou dotčena, naše cizinecká legislativa je v pořádku, a na rozdíl od jiných evropských zemí je většinou dodržována. Nesmyslné kvóty u nás „umístěné“ migranty neudrží, pokud si to nebudou sami přát.

Co ale vzbuzuje obavy, je všeobecné podléhání pocitu ohrožení. Chápu, že ministerstva obrany, vnitra a zpravodajské služby mají argument pro požadavek navýšení svých rozpočtů. Nepřekvapuje, že politická hnutí, která jsou ohrožena ztrátou preferencí, nebo ti, kteří by se v politice rádi viděli, vítají téma, v němž mohou stanout v čele proti migračních a proti islámských nálad, které sami vyvolávají.

Nerozumím ale tomu, že tak masově této manipulaci podléháme. To, že naši policisté přestanou honit zloděje v obchodních domech a budou mrznout na ulicích, aby nás ochránili před imaginárními teroristy, je působivé. Ale všichni přece víme, že před sebevražedným atentátníkem nás hlídky v ulicích neuchrání. Tak, jako USA po 11. září, bude nyní Evropa usilovat o zvýšení bezpečnostních opatření. Netleskejme jim bez rozmyslu. Uvědomme si, že se nedotknou jenom teroristů, ale také všech slušných lidí. Že je čeká řada omezení a kontrol, a to nejen při cestách do zahraničí. Budeme souhlasit s kontrolou naší korespondence, s tím, abychom byli odposloucháváni? Aby nám byla prohlížena zavazadla, abychom museli vysvětlovat své maily, zpřístupňovat účty? Abychom museli strpět zásahy do svobody shromažďování a svobody projevu?

Je těžké najít vyváženou mez mezi bezpečím a svobodou člověka. Nerozhodujme se unáhleně.

Věřím, že alespoň o vánočních svátcích nás bude zajímat více rodinná pohoda než krize světa, na který jsme byli zvyklí. To neznamená, že před ní můžeme zavírat oči.

Zuzka Bebarová Rujbrová, autorka je poslankyní PSP za KSČM