Dnes je thursday, 28. march

AKTUÁLNÍ ČÍSLO ZRCADLA

reklama

Krátké zprávy

BOSKOVICE: Aktuální opatření v nemocnici

31.8.2022 0:39

S ohledem na epidemiologickou situaci jsou návštěvy v Nemocnici Boskovice povoleny jen ve středu a neděli od 14.30 do 16.30 hodin, s tím, že návštěva je vybavena vlastním respirátorem. Návštěvy nejsou povoleny u covidových pacientů. (hrr)

BOSKOVICE: Boskovičtí turisté oslavili 120 let

31.8.2022 0:38

V neděli 21. srpna 2022 si dali v 15 hodin sraz před pamětní deskou Karla Absolona, zakladatele Klubu českých turistů v Boskovicích, současné členky a členové místního klubu. Úvodního slova se ujal Jaroslav Oldřich, předseda klubu, který vzpomněl ve své řeči na jeho vznik. Karel Absolon tehdy v pátek 21.srpna 1902 předběhl o den Járu Cimrmana a založil pobočku českých turistů v Boskovicích. Činnost přerušila 1. světová válka a také fakt, že předseda spolku se tehdy stal ředitelem Gymnázia a po něm se nikdo neujal funkce předsedy klubu. V roce 1922 obnovili turisté svoji činnost a s přestávkami, které si vynutily události minulého století, zde fungují do dnes. Po něm přivítal přítomné místostarosta Petr Malach a mj. popřál jim, ať se jim daří i do budoucna. Na závěr položila místopředsedkyně Zdena Boháčková kytičku pod pamětní desku Karla Absolona.

Poté vyrazili turisté ke Kontribuční sýpce, kde mají papírenskou a tiskařskou dílnu bratři Ouještí vyrábějící zde různé upomínkové předměty. Zde byli seznámeni s historií sýpky a mohli si prohlédnout vystavené výrobky. Po prohlídce zamířili do sokolovny, aby se zde občerstvili a probrali zážitky z uplynulé vycházky. Monika Šindelková

BLANSKO: Zloděje prozradily stopy bot

24.3.2022 5:53

Trasologie společně s vynikající osobní znalostí blanenských policistů sehrála klíčovou roli v případě sobotního vloupání do tamějšího tabáku. Podezřelý osmadvacetiletý muž se totiž krátce před půlnocí pokusil vykopnout skleněnou výplň zdejší prodejny. Posléze sice celá výloha povolila, ale naštěstí se uvnitř šikovně zapřela o lednici, kdy tak zloděj neměl sebemenší šanci proklouznout dovnitř a raději bleskově zmizel. Nešika ale na místě zanechal hromadu stop. Mezi nimi byly právě i otisky podešví bot neznámého pachatele. Když pak místní policisté nedaleko místa činu zahlédli jim známého recidivistu, pohotově se podívali i na jeho podrážky. To už jim bylo jasné, že se trefili do černého a výtečníka z místa převezli rovnou na služebnu. Tomu pak v případě uznání vinny za trestný čin krádež a poškození cizí věci hrozí několikaletý pobyt za mřížemi. (hrr)

všechny

POCHOD PO R43

reklama

Dnešní akce

Sledujte nás!



Kniha Sto dětí mi říká brácho popisuje život v Indii

26.3.2012 11:46 | Původní vydání 20.3.2012 7:00 | Radim Hruška | Vyšlo v číslo 06 2012

Moravské Knínice - Manželé Marie a Karel Dvořákovi z Moravských Knínic strávili rok ve vesnické škole v jedné z nejchudších oblastí v Indii. V městečku Deodurga ve státě Karnataka, kde se nachází salesiánská škola pro děti z okolí, bydleli a pracovali. Pomáhali s výukou angličtiny, informatiky, přírodních věd a matematiky, doučovali a pomáhali s organizací volnočasových aktivit. Své zážitky popsali v knize Sto dětí mi říká brácho. Více prozradila lékařka boskovické nemocnice v současné době na mateřské dovolené Marie Dvořáková.

Kniha Sto dětí mi říká brácho popisuje život v Indii
Foto archiv
Jak jste přišli na nápad odjet pomáhat do Indie?
S manželem jsme se vzali na podzim v roce 2008. Oba jsme skončili vysokou školu a přemýšleli o tom, že bychom vyjeli někam do zahraničí za výdělkem. Chtěli jsme do anglicky mluvící země, ale jako čerství absolventi bez praxe jsme neměli příliš šancí. Když se nedařilo nic najít, tak jsem jen tak mezi řečí prohodila, že pojedeme pomáhat někam do Afriky. Asi jsem to ani nemyslela vážně, ale manžela to zaujalo, a protože je muž činu, tak začal hledat na internetu. Výsledkem bylo, že našel salesiánskou organizaci, která vysílá každoročně dobrovolníky do různých rozvojových zemí světa. Zkontaktovali jsme se a protože se nám líbilo jejich poslání, způsob práce a navíc to byl zaběhnutý program, kde byly určité záruky, souhlasili jsme. Nakonec se ale z Afriky stala Indie, trochu kvůli bezpečnosti a hlavně kvůli angličtině, protože v Africe v té době hledali dobrovolníky hlavně do francouzsky mluvících zemí.

Život v Indii se asi hodně liší od toho, na který jsme zvyklí u nás. Co vás překvapilo?
Venkované žijí hodně primitivním způsobem. Člověk tam sice najde věci, která máme tady, například moderní mobilní telefony, internet, ale všechno je zatím v plenkách. Například rozvody elektřiny jsou zašmodrchané jako kdyby jste smotal dohromady klubíčka provázků a navěšel je na sloupy, které občas spadnou nebo je někdo podetne, protože zrovna potřebuje dřevo na otop. V nedávné době v Deodurze vznikly tři internetové kavárny, ale je problém s elektřinou, protože se stává, že například půl nebo tři čtvrtě dne nejde proud, nebo každých pět minut vypne... I přenos je hodně pomalý a počítače jsou zastaralé. V „našem“ městečku byl i bankomat. Ale lidé ho používají zajímavým způsobem. Mají sice kartu k účtu, neví ale, jak peníze vybrat. Jsou většinou negramotní, sice znají číslice, ale číst většinou neumí. Například se nám stalo, že jsme potkali muže stojícího u bankomatu, který chtěl vybrat sto rupií (asi 40 korun). Poprosil nás o pomoc, na ruce měl napsaný PIN kód, a my jsme mu ukazovali, jak peníze vybrat. Takže vynálezy tam sice jsou, ale zasazené do negramotného prostředí, což někdy působí až trochu kontraproduktivně.

Jak vypadalo vaše zázemí?
Měli jsme zázemí evropského typu, vlastní pokoj a sociální zařízení. Bydleli jsme v asi dvacetitisícovém městečku, ale naše práce se soustředila především na lidi z okolních malých vesniček, kde žili velmi zaostale. Hlavním problémem je nedostupnost škol a kvalitního vzdělání. V městečku, kde jsme pobývali, zřizují Salesiáni školu a internát pro děti, které nemohou dojíždět, protože je to příliš daleko. Zde mají možnost dostat kvalitní vzdělání zdarma. Pečovali jsme se tedy o děti, které chodily na základní školu a do školky ve věku zhruba od čtyř do šestnácti let. Měli jsme na starosti hlavně čas, kdy se děti vracely ze školy a zůstaly na internátě bez rodiny. Náš úkol byl pomoci jim se připravit se na další den do školy, účastnili jsme se také sportovních her a podobně. 

Vaše povolání je lékařka, jak je to se zdravím tamních obyvatel?
Překvapilo mě, že nejčastější choroby jsou podobné jako u nás – různé záněty dýchacích cest, kašel. Co ale člověk u nás zdaleka tak často nenajde, jsou kožní infekce, zhnisané pupínky, mykózy... Mnohokrát jsme se tam setkali se zanedbanými dětmi, u nás by už člověk dávno vyhledal lékaře, ale tam k němu rodiče děti vodili doslova na poslední chvíli. U některých starších lidí jsme se setkali i s pokročilými stádii nádorových onemocnění. Problém není jen cena lékaře, v Deodurze je i státem placený lékař, který lidi ošetří zdarma. Potíž je v jeho dostupnosti. Vesnice jsou odlehlé a do městečka vyjíždí například jen dvakrát denně traktor s vlečkou...

Vraťme se ke škole. Jak vypadala výuka?
V Indii jsou dva roky školky, a poté začíná povinná desetiletá školní docházka. To, že je povinná, ale neznamená, že by ji absolvovali všichni. Do naší školy chodilo asi 450 dětí, z toho zhruba tři sta docházelo do školy denně. Tyto děti pocházely z majetnějších rodin, které si mohly dovolit platit školné. Umožňovaly tak chod celé školy a internátu. V něm bydlelo asi devadesát dětí z chudých vesnic v okolí. Jejich rodiny platily většinou jen minimální školné nebo dávaly příspěvek ve formě naturálií jako cibule, rýže, obilí... Do školy se chodí i v sobotu, ale jen na dopoledne. Předměty jsou podobné jako u nás. Naprosto odlišný je ale vzdělávací systém. Děti se učí prakticky všechno nazpaměť, a to mnohdy včetně matematiky. Stále se opakuje stejný příklad, který probírají ve škole, potom ho mají za domácí úkol a i v písemce. V ostatních předmětech jsou často na přesné otázky vyžadované přesné odpovědi, slovo od slova. Snažili jsme se tedy po večerech dětem s domácími úkoly pomáhat a vysvětlovat látku, kterou bylo nutné pochopit. Další velkou odlišností je vztah učitel – žák, nebo obecně dospělý – dítě. Celkově je založený na autoritativním přístupu. 

Jakým jazykem se ve vaší škole vyučovalo?
V naší škole se učilo v angličtině, přestože oficiálním jazykem v Karnatace je kannada. Pro děti to bylo výhodné, protože když budou chtít někdy sehnat jinou práci než pomáhat rodičům na poli, tak budou angličtinu určitě potřebovat. Budou mít velkou výhodu i pokud půjdou dál na střední školu, protože tam je angličtina nutností.
Jak vypadá život dětí na internátu po vyučování?
Škola začínala v půl desáté a končila ve čtyři hodiny odpoledne. Po skončení vyučování měly děti z internátu hodinu volno na hry, které ale byly organizované. Vedení internátu se snaží o to, aby se děti v tu dobu hýbaly, protože převážnou část dne prosedí v lavicích. Následuje koupání a praní prádla. Děti si perou samy, a to včetně těch nejmenších, maximálně jim pomohou sourozenci. Od šesti do osmi je povinné studium. Život na internátě je poměrně striktní a volného času je naprosté minimum. Doopravdy volno měly děti jen asi dvacet minut po večeři, kdy si mohly dělat, co chtěly. 

Do Indie jste ale nejeli s úmyslem napsat o tom knihu. Kdy vás to napadlo? 
S tím úmyslem jsme tam nejeli, ale měli jsme povinnost podávat zprávy o našem pobytu organizaci, která nás vyslala z České republiky. Posílali jsme jim každý měsíc povídání o tom, co bylo zrovna aktuální, co nás v tu dobu oslovilo. Po návratu domů jsme si říkali, že by bylo škoda, kdyby naše zápisky zůstaly ležet někde v šuplíku. Proto jsme oslovili několik nakladatelství, která vydávají cestopisné knihy, a brněnské nakladatelství Cesta zareagovalo. Vznikla asi stošedesátistránková knížka doplněná o barevnou fotografickou přílohu. V současné době je téměř rozebraná, ale dá se ještě sehnat v internetových knihkupectvích a v prodejně nakladatelství Cesta v Brně.

Galerie k článku

Vytvořil Český server s.r.o.

© 2006 BBN s.r.o., ISSN 1802-3509