Návrat z azylového domu je pro osamocené matky obtížný

REGION - Na začátku byla touha po obyčejném životě s velkou rodinou. Dnes tyto ženy žijí se svými dětmi v azylových domech a často netuší, kam se bude jejich život ubírat dál. Oblastní charita Blansko ubytovává ve svých azylových domech v Blansku a v Boskovicích osamocené matky a jejich děti. 

Charitní pracovníci jim pomáhají při jednání s úřady, s hledáním nového bydlení nebo s komunikací s otcem dětí, ale především se zvládnutí obtížné životní situace, ve které se s dětmi ocitly. Zpravidla ne déle než jeden rok mají tyto ženy na to, aby sehnaly pro svou rodinu domov a postavily se na vlastní nohy. „Snahou pracovníků azylového domu je, aby se matky po odchodu z charitní služby dokázaly co nejvíc samostatně postarat o své děti i domácnost, byly schopné řešit obtížné životní situace a dokázaly se uplatnit na trhu práce,“ říká vedoucí blanenského azylového domu Lenka Šebelová.

Problém však je, že některé matky se ani po obvyklé roční době ubytování v azylovém domě neobejdou bez pomoci odborníků. Navíc podnájem, kam by se svými dětmi šly, shání s obtížemi. Své o tom ví matka S., která v těchto dnech obývá azylový dům s šesti dětmi. „Zrovna teď jsme měli jeden byt rozjednaný, jeli jsme se na něj podívat i s dětmi, majitel viděl, že jsou slušní, ale stejně nakonec vzal někoho jiného,“ stěžuje si žena. A tak hledá pro své děti nový domov dál. Přitom před pár lety si ani nedokázala představit, že se do podobné situace někdy dostane. „Žili jsme s mužem patnáct let v celkem bezproblémovém manželství. Akorát se manžel chtěl často stěhovat, děti museli měnit školy a všichni jsme si stále zvykali na nové prostředí. Když jsem nesouhlasila, tak mě manžel bil,“ vzpomíná. Přes to všechno s ním zůstávala a čekala, že se jejich vztah časem zlepší. Až ji muž nakonec opustil kvůli jiné ženě a ona se svými šesti dětmi hledala, kam jít dál.

„Byly jsme jeden z mála azylových domů, který vůbec mohl reagovat na tak velký počet dětí. Momentálně pomáháme paní sehnat nové bydlení. Tady funguje bez problémů. Přestože se za ni zaručíme, lidé mají z tak velkého počtu dětí strach a nechtějí je vzít do podnájmu,“ přibližuje situaci vedoucí blanenského azylového domu. I když žena v minulosti pracovala a je i dnes schopná najít si práci, potýká se také s nedostatkem peněz. Bývalý manžel na děti neplatí a vzhledem k tomu, že nejmladšímu dítěti jsou pouhé dva roky, je zatím nucená žít z příspěvků od státu. „Když už si matky nějaký byt seženou, problém je, že ve většině chtějí dva nájmy dopředu plus provize realitní kanceláři. A to matky nejsou schopny našetřit,“ dodává Lenka Šebelová.

Dalším problémem je, že některé matky po ukončení pobytu v azylovém domě neumí žít se svými dětmi samy. „Nejlepší by pro ně byl nějaký statek, takový dům na půli cesty, kde by žily tak dvě tři matky pohromadě, vzájemně by si pomáhaly a děti měli stabilní prostředí, nemuseli měnit bydliště ani školy, aby se u nich neopakoval příběh rodičů,“ navrhuje ředitelka Oblastní charity Blansko Jana Sedláková. Další řešením by podle ní bylo mít v každém větším městě také byt navázaný na charitní terénní služby pro matky, které stále potřebují pomoc odborníků. „Navíc by byla potřeba i rekonstrukce azylových domů, jejich kapacita často nestačí,“ dodává Jana Sedláková.

Na řešení těchto problémů však schází charitě peníze. A tak některým matkám nakonec nezbývá než putovat po azylových domech. Jejich dětem se pak při zakládání vlastních rodin jen těžce vystupuje z modelu, kterým žili celé dětství. To potvrzuje další z žen. „Manžel sedí ve vězení a já se dětmi stěhuji z azylu do azylu. Nejstarší dcera už má svoji rodinu, přála bych si, aby se alespoň ona měla líp,“ doufá matka K.