SERIÁL ZRCADLA: Z deníku italského legionáře, díl třetí

REGION - Přinášíme další díl unikátního seriálu věnovaný legionářům z Boskovicka. Jeho autorem je historik Petr Vítámvás, který také připravil novou výstavu v Muzeu regionu Boskovicka nazvanou Československé legie 1914 - 1920.

Josef Dudek: Z deníku italského legionáře

V boji

Průvodce raněn odešel, jdu tedy s hejtmanem Czizskem sám na obhlídku. Plazíme se mezi balvany a křovím po svahu vzhůru směrem ke kótě 652. Příšerná noc na bojišti... Táhlým nářkem volají neviditelní o pomoc, o vodu, tam z křoví kdosi úpí tichounce, tady u balvanu slyšíš jen vzdechy a tiché volání kohosi, a není nikoho, kdo by zastavil ucházející krev, není nikoho, kdo by svlažil horké rty. Umírají opuštěni, zapomenuti, snad nebudou ani pohřbeni, snad je roznese ptactvo a proleze hmyz, nebo je granát roztříští do všech stran. V úředních listinách pak k jejich jménům přibude slovíčko „vermisst“ – nezvěstný...

Noc přikryla vše svým tajemným pláštěm. Doplazili jsme se k jakýmsi drátům. S kóty 652 občas vyšlehne proud světla reflektoru a protíná temnotu. Za dráty tichý šepot. Naslouchám. Něco se tam pohnulo. proti světlejšímu nebi rýsuje se tmavá silueta vojína v helmici. Italové! Plížíme se zpět.

K půlnoci jsme konečně Bibarosche našli v kaverně na dně hluboké rokliny. Jednu naši setninu si nechává, s ostatními se přesunujeme o něco výše do tzv. Hilfsplatzkaverny, blíže italským posicím. Nadporučík Rosenzweig je tak poděšen, že není schopen řeči, posral se a nemůže chodit. Zůstává v „ošetřen“ u Bibarosche, který je velitelem úseku. Zařizuji telefonní spojení mezi oběma kavernami a chvátám k odpočinku, ale spánek se nedostavuje. V kaverně je plno těžce raněných, kteří nemohli být dopraveni dozadu. Jenom ti, kteří mohou chodit, odcházejí v hloučcích.

19. května. Kanonáda, jež k půlnoci se zmírnila, se svítáním zesiluje, a než první paprsky ozářily kamenitou krajinu, již vidím od vchodu kaverny, že výstřely a exploze splynuly v souvislou příšernou hudbu...

K 10. hodině se z vrchu připlazil poručík Muck od 12. setniny s prostřelenými koleny. Po setnině prý je veta. Místo ní nastupuje 10. a 11. kompanie. Zároveň předávám rozkaz podplukovníka Wasla, aby naše 9. kompanie se odebrala k nám. Přišly však z ní jen trosky. Jest to teď jediná posádka úseku, neboť z linie přicházejí Jobovy zprávy... Italové útočí a naše linie couvla nad vchod do naší kaverny. Spojení s Bibaroschem, od rána již několikrát spravované, již nelze dosíci bez vystavení se jisté smrti. Poslední záloha je dosazena v poledne, ale brzy ovládli italští vojáci strojními puškami hlavní vchod do naší kaverny. Poručík Procházka od strojních pušek 6. pluku má uvolnit vchod. Vybíhá z kaverny ke zříceninám domků Vodiče. Po několika skocích však s rozpjatýma rukama padá na tvář, několik trhnutí probíhá tělem a zůstává bezvládně na pěšince...

Došlo na mne. Dostávám rozkaz, abych ozbrojil telefonisty, ordonance a sluhy a protiútokem uvolnil východ z kaverny. Mám celkem 10 mužů... Několik ručních granátů stačilo, aby Italové od kaverny ustoupili – obsazuji břeh nad kavernou. Vzápětí však se rozštěkaly kulomety, ozvaly se výbuchy ručních granátů a min. Čeká mě osud předchůdců, kteří zde zahynuli? A jaký? Ohlížím se po svých lidech. Bojiště je poseto mrtvolami. Tlačím se mezi dva balvany a čekám. Pušky nemám, ani granátu. Jen pistoli svírám. Vtom cítím trhnutí v levé paži a již se mi rukávem řine teplá krev. „Tausenguldenschuss!“ projelo mi hlavou, a již se svážím po svahu přímo ke vchodu do kaverny. Dopadl jsem dobře...

Hledám setníka Czizska, abych mu hlásil výsledek, ale marně. Zmizel a s ním i Wasl a Köhler. Použili mnou uvolněného vchodu a utekli. Posílám ordonanci k Bibaroschovi, ale ta po chvíli hlásí, že jeho kaverna je prázdná. Velitelé jsou tedy pryč. Stahuji telefonisty a ostatní, co šli se mnou, zpět do kaverny a nechám věcem volný průběh. Teď dozadu nepoběžím. Odcházím do druhé části kaverny, abych se dal ošetřit. Obvazuje mě medik, poručík Lederer z Uh. Hradiště. Je tu pohromadě 8 lékařů, popř. mediků, nejstarší je Oberarzt Tannenbaum od 6. pluku. S nedůvěrou poslouchá zprávy o situaci, o útěku velitelů. Jde se přesvědčit a zamlklý se vrací. Kdo převezme velení? Nezraněných vojáků je tu asi 10, jsou to většinou důstojničtí sluhové a telefonisti, z důstojníků je zdráv jedině Leutnant Panzner. Ostatek jsou těžce ranění, jichž počet odhaduje na 300. Přejímá tedy velení Panzner. Co dělat? Možnost je dvojí: buď bude uvolněna kaverna protiútokem odzadu, nebo budeme zajati.

Josef Dudek (1893-1981), italský legionář

Narodil se 11. 12. 1893 v Petrově v okrese Boskovickém, vystudoval učitelský ústav v Kroměříži. V rakousko-uherské armádě narukoval do světové války v hodnosti poručíka 25. domobraneckého pěšího pluku. Nejprve se účastnil bojů na ruské frontě, později v Itálii. Zde upadl do zajetí 20. 5. 1917 ve Vodici, 5. 3. 1918 se přihlásil do čs. legií v Itálii, a 8. 5. 1918 byl zařazen k 34. pěšímu pluku jako poručík, později byl povýšen na kapitána. 30. 9. 1919 byl demobilizován. Po návratu do vlasti působil jako učitel na Boskovicku. Zemřel v roce 1981.

Se svolením jeho vnuka Jiřího Dudka otiskneme na pokračování některé pasáže z jeho deníku, který si ve válce vedl.

Karel Čápek

23. 7. 1892 Olešnice na Moravě – 30. 9. 1941 Brno, Kounicovy koleje

válka a odboj 1914–1919; legionář ruský; válka a odboj 1938–1945

Absolvoval českou reálku v Novém Městě na Moravě (1912 maturita), kurz na obchodní akademii ve Vídni, školu pro důstojníky v záloze v Brně a Vídni (ukončení v roce 1914).

Odveden 6. 5. 1913 na 12 měsíců činné služby jako jednoroční dobrovolník; 1. 10. 1913 vtělen k zeměbraneckému pluku číslo 14; do první světové války odešel jako desátník, záhy padl do ruského zajetí; do čsl. legií vstoupil dne 4. 8. 1916 jako střelec; 10. 1. 1917 zařazen do zálohy důstojníků pro formování čsl. vojenské části v Bělgorodě; 8. 6. 1917 zařazen k 6. Hanáckému pluku v hodnosti praporčíka; dne 6. 12. 1917 odvelen jako posluchač do kurzů při francouzské misi v Jasách; 28. 3. 1918 se vrátil k pluku a převzal velení 1. kulometného oddělení, účastnil se všech bojů na magistrále; 1. 12. 1918 povýšen na kapitána.

Do vlasti se vracel na lodi Prezident Grant, návrat 19. 6. 1920. V čsl. armádě nastoupil službu u 6. hanáckého pluku v Olomouci, po absolvování předepsaných kurzů jmenován plukovníkem pěchoty. V letech 1937–1938 byl osobním referentem u MNO pro důstojníky pěchoty. Po Mnichovu se stal velitelem pěšího pluku 43 v Brně (do 15. 3. 1939). Po okupaci odešel do výslužby a zdržoval se u svého bratra, řezníka v Olešnici. Do odboje v Obraně národa se zapojil již v dubnu 1939, spolupracoval s brigádním generálem V. Ždímalem. Zatčen byl 30. 10. 1940 jako rukojmí v Olešnici, vězněn v Olomouci. Dne 11. 2. 1941 převezen do Brna, 30. 9. 1941 popraven.

Rudolf Čápek

29. 3. 1895 Olešnice na Moravě –  25. 3. 1977

válka a odboj 1914–1919; legionář ruský

Vyučil se řezníkem. V rakousko-uherské armádě vojín 14. zem. pěšího pluku. Zajat: 27. 7. 1915, Sokul v Haliči. Přihlášení do legií: 4. 7. 1917, Borispol. Týž den zařazen do čs. legie v Rusku, 6. střelecký pluk (1. kulometná rota), vojín. Konec v legiích 15. 10. 1920, poslední útvar: 6. střelecký pluk, poslední hodnost: četař. Do vlasti se vrátil spolu s bratrem Karlem, rovněž příslušníkem 6. střeleckého pluku čs. legií v Rusku, 19. 6. 1920 z Vladivostoku, vraceli se americkou lodí přes Suez. V roce 1948 znárodněn rodinný podnik, a to i v rozporu se zásadami znárodňování. Rodina byla z bytu, který byl součástí podniku, vystěhována.