Seriál Zrcadla: 750 let Vilémovic, vzpomínky na život v obci 12

VILÉMOVICE - Vilémovice si letos připomínají 750 let od první písemné zmínky. K tomuto výročí zpracoval vilémovický rodák doc. Ing. Miroslav Buchta, CSc. seriál věnovaný vzpomínkám na život v obci.

Část 12

Proto bylo již za několik roků přistoupeno k budování hokejového hřiště na pozemku (humně) po rozbombardovaném a vyhořelém stavení. Hokejové hřiště se stříkaným ledem, vysokými mantinely a s kabinami bylo otevřeno v sezóně 1954/1955. Tehdy postoupily Vilémovice do krajské soutěže, kde působily až do roku 1993. Poté hrály okresní přebor a koncem minulého století došlo k ukončení činnosti. Plocha, kde bylo hokejové hřiště, je dnes využívána k jiným účelům.

Počátky hokeje v rodné obci připomínají přiložené fotografie, stejně jako to, že můj o mnoho let starší bratr Jirka byl jedním ze zakladatelů a nejlepších střelců. Významně přispěl k zmíněnému postupu do kraje. Po svatbě v roce 1954 hrál hokej i kopanou za Sokol Sloup. Jako protihráči jsme se setkali ve Vilémovicích v roce 1959 v mistrovském zápase v kopané.

Lední hokej mne nepřímo přivedl ke zpěvu. Na každé utkání mimo obec jezdili hráči a fanoušci autobusem. Začal jsem jezdit na hokej asi v roce 1950.   Místa na sezení patřila hráčům a starším fanouškům, my mladší jsme stávali, ale to hlavní, cestou tam i zpět se zpívalo. Naučil jsem se v tomto období nejen většinu národních, ale i několik umělých písní. Zájem místních fanoušků o tento sport byl značný. Platilo to nejen pro domácí utkání, ale pro utkání venku. Např. na zápas v Ostrově, asi ve zmíněné postupové sezoně, jely dva autobusy s místními fanoušky.

A ještě bych chtěl dodat, že v 1. polovině 50. let minulého století starší hráči dávali prostor v přátelských hokejových utkáních i nadějným dorostencům, ba dokonce i klukům školou povinným. To se běžně nedělo. Tím školákem byl zmíněný Franta Ševčík, kterého vzali na přátelské utkání do Baldovce, když měl 12 roků. Pamětníci vědí, že to dotáhl nejen do ligové Rudé hvězdy Brno, později ZKL Brno, kde byl několikrát mistrem republiky, pak do reprezentace, na olympiádu do Grenoblu v roce 1968 a před několika roky do Síně slávy Českého hokeje.

Na prvních dvou obrázcích lze vypozorovat, že hokejisté mají na sobě fotbalové dresy, které zůstaly po dřívějších fotbalistech. Musely se pořídit společné a stejné kalhoty a stulpny (punčochy), chrániče nohou a náloketníky měl každý své, nárameníky (vesty) ještě neznali. A rukavice z počátku byly jen obyčejné pletené zimní. Teprve později přišly speciální ohebné hokejové.

Chci uvést jména průkopníků hokeje ve Vilémovicích. Byli to v abecedním pořadí: bratři Ambrož Jiří (asi 1932), jeho mladší bratr Jaroslav (1932-2011), brankář Buchta Jan (1927-1981), můj bratr Buchta Jiří (1929-1985), Doležel Josef (1930-1999), Chlup Milan (1931-2007), Ježek Rudolf (1928-2001), Kučera Eduard (1932), Kučera Jan (1926-1967), Kučera Milan (1927), Nejezchleb Jiří (1928-2002), Priesel František (1931-2004) a jeho bratr Jiří (1932-2012), Štrajt Václav (1925-1999) a Urbánek Bohumil (1930-2000).

Mladí hasiči

Někdy kolem roku 1953 dal tehdejší vilémovský občan a profesionální požárník Filip Sláma, pracující v Adamovských strojírnách Adamov, dohromady skupinu děvčat a vytvořil dívčí mužstvo. Byla to, myslím, rarita na celém okrese Blansko. Asi o rok později vzniklo družstvo žáků, jehož jsem byl členem. Pravidelným cvičením jsme získali určitou úroveň a ve své věkové kategorii jsme postoupili v jednom z následujících let až do krajského kola soutěže dorosteneckých družstev, které se konalo v tehdejším Gottwaldově údolí v Brně – Líšni. Sice jsme příliš neuspěli, ale alespoň okusili krajskou úroveň včetně brněnských požárníků.

Požárníci ve Vilémovicích neměli požární auto, a tak na každou soutěž nás vozili požárníci z některé sousední vsi, myslím, že nejčastěji to byli z Ostrova. Tak tomu bylo i při zmíněné soutěži v Brně.

Ale to nebylo to nejpodstatnější. Neměli jsme uniformy, pouze modré teplákové soupravy tehdejší módy a stejnobarevné barety, bez jakéhokoli označení. Proto bylo rozhodnuto, že si oblečeme stejnokroje starších děvčat. Což o to, velikostně to šlo, v pase se použil opasek nebo šle, ale problém byl, když se nám chtělo na malou stranu. Ženské kalhoty neměly poklopec ani na knoflíky ani na zip, ale rozepínaly se na boku. Bylo kuriózní, když devět mladých hochů se šlo do blízké stráně „vyčurat“ a museli si přitom spustit kalhoty.

Abych nezapomněl. Účastnit se soutěže znamenalo zvládnout požární útok na čas, pořadovou přípravu a teorii. Družstvo bylo devítičlenné a dělilo se podle funkcí takto: velitel, zástupce, strojník a čísla 1–6, přičemž každý měl přesně při požárním útoku stanovený úkol. Já jsem se po pár cvičeních stal velitelem a zůstal jsem jím několik roků.

A když jsem byl starší, stal jsem se voleným předsedou místní jednoty Československého svazu požární ochrany (ČSPO).

Taneční zábavy

Od roku 1957, kdy jsem 19. října šel u nás na první taneční zábavu v životě, shodou okolností to byla hodová zábava, až do své svatby, jsem chodil na taneční zábavy v rodné obci a nejbližším okolí. Absolutní většina jich však byla v sousedním Ostrově.

Nikdo neví, čím to bylo, že tři po sobě jdoucí ročníky (1939,1940 a 1941) téměř neznaly „tancovačky“ v jiné obci než Ostrov. Dopadlo to tak, že se do této obce přiženilo osm vrstevníků. V těch létech tam bývaly zábavy velmi často. Pravidelně to byly Drátenické hody, Štěpánská zábava, sokolský maškarní ples u Grossů, čaje v sokolovně apod. Muziky, jak se lidově říká, bývaly i u Zouharky (později u Kučerů, dnes s názvem „Staré časy“) či v sále kina (hostinec u Němců).

V Krasové vlastně nic, kromě hodové zábavy pod širým nebem, nebylo, tak jeden až dva plesy, přitom hospoda u Musilů byla malá.

Dokončení příští víkend...