Dnes je neděle, 19. listopad

INZERCE

reklama

Kategorie

Krátké zprávy

LYSICE - Sebral jen hotovost

14.11.2017 7:13

Do církevního objektu v Lysicích se vloupal zloděj. Zatím neznámý pachatel využil podvečerní dobu, kdy se duchovní věnoval svým farníkům. Do příbytku se zloděj dostal po násilném otevření vrat a následně stejným způsobem po poničení dveří. „Obydlí prohledal a pouze uloženou finanční hotovost. Škoda je více než patnáct tisíc korun,“ doplnil policejní mluvčí Bohumil Malášek. (hrr)

RÁJEC-JESTŘEBÍ - Nákup se prodražil

14.11.2017 7:12

Polední nákup se pořádně prodražil devětapadesátiletému muži. Ten nechal před prodejnou v Rájci-Jestřebí ve stojanu odstavené jízdní kolo. „Když se po asi pěti minutách vrátil, bicykl byl pryč. Zatím neznámý pachatel, který byl opravdu hodně pohotový a drzý, tak způsobil majiteli škodu za skoro třicet tisíc korun,“ popsal policejní mluvčí Bohumil Malášek. (hrr)

VODĚRADY - Ukradl mobilní záchody

7.11.2017 12:56

Tři mobilní záchody ukradl zloděj ve Voděradech. „Získat je nebylo nijak složité. Na volně přístupný pozemek se zloděj dostal pohodlně a stejně tak i k nezajištěným toaletám. Škoda je skoro čtyřicet tisíc korun,“ uvedl policejní mluvčí Bohumil Malášek. (hrr)

všechny

Dnešní akce

akce
Velké Opatovice – Kostel svatého Jiří v 16 hod.: Koncert k svátku svaté Cecílie.


kina
Blansko v 15 hod. Příšerákovi.
Blansko v 17.30 hod. Liga spravedlnosti. (3D)
Blansko ve 20 hod. Zahradnictví: Nápadník.
Boskovice ve 14 hod. My Little Pony Film.
Boskovice v 17 hod. Lego® Ninjago® Film.
Boskovice v 19.30 hod. Filmový klub – Projekt 100: Cesta na Měsíc + Le Malér Trio.

všechny

Sledujte nás!



Seriál Zrcadla: 750 let Vilémovic, vzpomínky na život v obci 5

24.9.2017 15:28 | Původní vydání | Miroslav Buchta

VILÉMOVICE - Vilémovice si letos připomínají 750 let od první písemné zmínky. K tomuto výročí zpracoval vilémovický rodák doc. Ing. Miroslav Buchta, CSc. seriál věnovaný vzpomínkám na život v obci.

Seriál Zrcadla: 750 let Vilémovic, vzpomínky na život v obci 5
Pohled na Smrtní jeskyni

Část 5

Život ve Vilémovicích

Po stručných informacích o obci a Macoše mohu nyní přistoupit ke vzpomínkám na život v létech 1945 až 1964.

Konec 2. světové války 1945

Není nás mnoho, kdo si pamatují 2. světovou válku. Já mám jen kusé vzpomínky na její konec. Jde o nejstarší vzpomínku vůbec. 26. dubna roku 1945 bombardovali Rusové Vilémovice, poněvadž zde byla jednotka nepřátelských vojáků (asi Němci nebo Rumuni). Při tom bylo zasaženo několik domů, které byly později demolovány.

Před možnými nálety jsme se ukrývali ve Smrtní jeskyni, která je blízko obce. Do této jeskyně byly doneseny slamníky (nebo aspoň sláma), na kterých jsme spaly (my děti) a maminka. Tatínek s bratrem tam asi nebyli, neboť bylo nutné hlídat domek. V jeskyni byly jen nějaké peřiny a něco nejnutnějšího na přežití a trocha jídla a pití.

Mám za to, že jsme tam byli několikrát. V uvedené jeskyni byla větší část rodin z naší obce. Některé rodiny se schovávaly v jiných jeskyních v katastru obce v Suchém žlebu, popř. na dně propasti Macocha.

Do této jeskyně vhazovala místní mládež na přelomu 50. a 60. let minulého století figurínu Smrtky, symbol odcházející zimy. Organizátorem této akce byl vrstevník Josef Hrazdíra, zvaný Vocílka. Byl to veřejně velmi činný člověk. Působil určitý čas jako lidový vypravěč, organizátor ostatkových průvodů, poutí na Sv. Kopeček, funkcionář hasičů aj.

Na dokreslení války dva citáty zápisů v kronice obce Vilémovice :

Rok 1944: „Nastala větší činnost partyzánů, kteří navštěvovali taneční zábavy, svatby – u nás u Sedláků a na Macoše. Přepadali hlavně obchody, řeznictví, trafiky a různé skladiště.“

Rok 1945: „Činnost partyzánů rostla den ode dne. U nás partyzáni navštívili několik rodin a obecní úřad, kde strhli obraz Hitlera a rozšlapali jej.“

Málokdo ví, že na dolním konci obce v blízkosti silnice v  závěrečných dnech války zemřeli jeden či dva němečtí vojáci. Nedaleko byli pohřbeni, na jejich hrob se však zapomnělo. Až o několik desítek let později si na to někdo vzpomněl, byla provedena exhumace, ale to jsem již žil mimo obec, takže k tomu nemohu víc dodat. Ale byl o tom článek v okresních novinách Nový život, resp. Týden u nás. V obci žijí určitě pamětníci exhumace.

Národní škola ve Vilémovicích

Povinnou školní docházku jsem započal v roce 1947 v Blansku a v rodné obci jsem pak pokračoval v létech 1949 až 1952.

Ve Vilémovicích zajišťovala v té době škola sběr léčivých bylin, které se sušily na školní půdě. Co bylo potom, komu se to dodávalo, nebo zda se za to platilo a k čemu sloužily eventuálně získané peníze, to nevím.

Byla to práce nařízená, vynucovaná a poměrně náročná, protože byly dány množstevní limity, čili kolik toho má každý školák nasbírat. Sbírala se kopřiva, hluchavka, kontryhel, plicník lékařský, pampeliška, lipový květ, chrpa polní, vlčí mák, přeslička, heřmánek a další. Na podzim pak šípky a také makovice.

Jednou jsme dostali za úkol, abychom v ten den odpoledne sbírali heřmánek. Ale s  kamarádem Láďou Kakáčem jsme byli domluveni, že pojedeme do Blanska, kde na venkovním hřišti naproti sokolovně se hrálo přátelské utkání v košíkové mezi Metrou Blansko a ATK Praha. Bylo to v roce 1951 nebo 1952. Jeli jsme, viděli jsme, a když jsme se vrátili, už bylo pozdě večer, skoro tma. Jaké však bylo moje překvapení, když druhý den ráno cestou do školy mně Láďa dal heřmánek, který asi trhal ještě minulý den večer, nebo ho natrhala jeho maminka. Všechno tedy dobře dopadlo.

Kuriózní byl dopad trhání chrpy a vlčího máku. Obě rostliny rostou mezi obilím. A ve snaze splnit úkol jsme vstoupili s jedním spolužákem do pole a něco málo obilí pošlapali. Majitelka si šla přes oběd stěžovat panu řídícímu Leopoldu Filoušovi a ten nás potrestal klasickým a jemu vlastním způsobem – vrazil nám každému jednu facku. Bylo to nemilé, ale pro mne výchovné.

Kromě léčivých bylin se sbíral i starý papír, hadry a kosti.

Vzpomínku na školní léta doplním i zmínkou o tom, že na národní škole existoval jediný kroužek, a to dramaticko – recitační. Jeho hlavním úkolem bylo připravit školní děti na vystoupení v rámci oslav, kterými byly oslavy Února, Mezinárodního dne žen, 1. máje, 9. května a 7. listopadu (VŘSR). 28 říjen se tehdy již moc neslavil.

Škola rovněž zapojovala své žáky i do manuální práce. Např. jsme sázeli ovocné stromky pro obecní sad na dolním konci vesnice, tam, kde bývaly tzv. „zahrádky“. Byly to obecní pozemky, které využívaly domácnosti, které neměly žádný kus půdy vhodný k pěstování zeleniny. Stromy se ujaly, plodily, ale až když jsem byl na střední škole.  V blízkosti fotbalového hřiště byla také obecní luka, kde jednotliví občané v tzv. „tálcích“ získávali seno. Zajímavé bylo, že tam nebyly vyznačeny žádné hranice a přesto se nikdo nehádal.

A nyní to nejdůležitější. Do této školy chodilo pět postupných ročníků, ale výuka za mne probíhala pouze ve dvou třídách. V jedné, se staršími dětmi, učil pan řídící Filouš a v té druhé dojíždějící paní učitelky, které mne také učily, a to paní učitelka Škaroupková z Blanska a paní učitelka M. Svobodová, zřejmě také z Blanska.  Nejprve to bylo tak, že v jedné třídě byl 1. a 2. postupný ročník, ve druhé třídě pak tři zbývající, za mne však došlo ke změně, kdy spolu byl 1. a 3. ročník a 2., 4. a 5. ročník. Výuka probíhala od pondělí do soboty, ve čtvrtek bylo volno, ale dvakrát v týdnu bylo odpolední vyučování. Čtvrteční volno bylo brzy zrušeno.

Pan řídící Filouš působil ve Vilémovicích od roku 1930 až do roku 1955, kdy nejen odešel do důchodu, ale musel se odstěhovat ze služebního bytu v budově školy. Byl to dobrý učitel i vychovatel. Když dal facku, každý rodič věděl, že byla zasloužená. Byla to učitelská autorita. Pochopitelně jako státní zaměstnanec se musel vždy přizpůsobit politickým poměrům. I díky jeho výuce se již na národní škole rýsovalo, že půjdu na studia. Když potom v důchodu bydlel v Blansku, tak jsem s ním jednou mluvil a tehdy mně řekl: „Mirku, nikdy se nestaň učitelem“. Bylo to spíše varování před zmíněnou loajalitou k režimům a nevděčností bývalých žáků.

Neurčitě si vzpomínám, jak my, jako 4. postupný ročník, jsme řešili matematické příklady za 5. ročník.

Již tehdy jsme byli já a Ladislav Kakáč konkurenty. On uměl krásně namalovat křídou zpaměti na tabuli portrét J. V. Stalina, a byl později velmi dobrým fotbalovým a hokejovým brankářem. V té době jsem také ocenil jeho domácí úkol, který pravděpodobně sepsal za pomoci svého tatínka, o profesi slévače, kterým byl právě jeho otec. Později jsme se oba stali strojními inženýry, ale na strojní fakultu VUT Brno jsme nastoupili až několik let po maturitě. Já jsem maturoval v Blansku na tehdejší jedenáctiletce a Láďa v Jedovnicích na strojní průmyslovce.

Pokračování příští víkend...

Vytvořil Český server s.r.o.

© 2006 BBN s.r.o., ISSN 1802-3509

reklama