Seriál Zrcadla: 750 let Vilémovic, vzpomínky na život v obci 8

VILÉMOVICE - Vilémovice si letos připomínají 750 let od první písemné zmínky. K tomuto výročí zpracoval vilémovický rodák doc. Ing. Miroslav Buchta, CSc. seriál věnovaný vzpomínkám na život v obci.

Velikonoce

Velikonoční svátky mám spojené ve vzpomínkách především s hrkáním. Hrkání nahrazuje zvonění kostelních zvonů, které údajně odletěly do Říma, jak se to traduje. Jde o Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu, tj. tři dny. Začínalo se ve čtvrtek v poledne, pak večer, v pátek ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne na připomínku smrti Ježíše Krista, večer a v sobotu ráno.

Před pátečním ranním hrkáním se měl každý umývat obličej u studánky nebo u potoka. I my jsme tak činili v místním potůčku blízko kapličky. Dopoledne v sobotu se „vybíralo“ za hrkání. Když jsem byl já pánem, tj. organizoval jsem spolu se stejně starými kluky průběh putování po obci, nevybírali jsme. Zašli jsme pouze do pekařství, obchodu a k řezníkovi. Byli jsme v tomto směru nějací divní. Zaplať Pánbůh, že následovníci byli praktičtější.

Kromě hrkání patřilo ke koloritu Velikonoc i „lóbání“, které spočívalo v líbání kříže s Ježíšem Kristem v kostele v Jedovnicích, a to v pátek odpoledne a průvod Vzkříšení v sobotu odpoledne. V těch 50. letech minulého století se Vzkříšení označovalo též jako, „přehlídka módy“, kdy se slušelo mít na sobě něco nového pro jarní období – plášť, boty, klobouk.

V neděli bývala taneční zábava a o půlnoci šli přítomní mládenci a pánové vyšlehat přítomné dívky, paní, ale i babičky.

Nejstarší vzpomínku na hrkání však mám z mého pobytu v Blansku. Tehdy jsem šel s blanenskými kluky poprvé hrkat, avšak neměl jsem hrkač, ale malou klapačku. Již při první pochůzce, kdy se vyšlo od kostela sv. Martina ze Starého Blanska přes železniční trať, na ulici Rožmitálově se klapačka zlomila a bylo po hrkání.

A ještě jedna rarita. Když jsem navštěvoval národní školu ve Vilémovicích nastala situace, že neměl v poledne kdo hrkat. Všichni jsme byli ve škole. Byli tu však dva starší kluci. Jeden vzal motocykl značky Ogar, druhý sedl na zadní sedadlo zády k řidiči, na prsou měl hrkač a v takovém „posezu“ splnili povinnost. Díky jim nebyla tradice porušena.

Pochopitelně pamatuji i Pondělí velikonoční s mrskutem. Připomínám, že i v naší obci se kromě barvení vajíček provádělo jejich zdobení „rýsováním“, a to několika šikovnými ženami.

Pasení koz

Specialitou rodné obce bylo pasení velkého počtu koz, a to od jara do podzimu. Kozy měla skoro každá rodina, která je měla kde mít a měla jim co dát žrát. Pokud byl v rodině pasáček, tedy dítě školou povinné, bylo z praktických důvodů účelné vodit kozy na pastvu, kde se na obecních pastvinách zadarmo nažraly. Počátek pasení byl vyhlašován místním rozhlasem, předtím místním bubeníkem, asi v polovině května. Konec pasení byl dán počasím a nedostatkem trávy na podzim.

Když jsem se v roce 1949 vrátil z Blanska do Vilémovic, brzy jsem i já začal provozovat tuto aktivitu. Pásl jsem společně s kluky z dolního konce. Pásávali jsme v Kamenci, pod Vilémovskou silnicí a také nad ní, na tzv. „stádlisku“.

Úkolem pasáčka bylo především dohlížet, aby kozy nešly „do škody“, jak se říkalo, tzn., aby nevstoupily na obdělávané pole nebo na soukromou louku. Nejlepší čas nastal po žních a po otavách, kdy se nemuselo tak dávat pozor. Na lukách nás vítaly často květy ocúnů. Dlouhá chvíle se trávila často hraním jednoduchých karetních her, slovního fotbalu, kopáním do malého gumového míče aj.

O prázdninách se páslo 2 x denně, tj. dopoledne a odpoledne. Stalo se ale, že moji vrstevníci z dolního konce byli ranní ptáčata, kdežto já spáč, takže jsem se později přidal k jiným pasáčkům. Ti chodili pást v čase, který mně vyhovoval.

Na podzim se na pastvě pekly brambory, v létě se chodívalo na pastvu s konvičkou octové vody (voda, ocet, cukr), pro zahnání žízně. Také jsme v létě vařili brambory na kmín. Musel k tomu být kastrol, pod kterým jsme rozdělali oheň.

V těch časech ale také pásávali ještě i důchodci, především v průběhu školního roku, nebo když nebyly k dispozici školní děti.

Příprava dřeva na topení

V době mého mládí nebyla jiná možnost než topit a vařit na kamnech, kde palivem bylo jednak uhlí, které bylo na příděl, a pak dřevem. Zaměřím se na dřevo.

Zdrojem dřeva byly okolní lesy, především z okolí propasti Macocha, ale i při silnici do Ostrova. Vlevo od silnice k propasti to byla část zvaná Chobot, vpravo pak Hedvábná. Samovýroba byla realizována jen zřídka, častější bylo kácení menších suchárků buď se souhlasem hajného, často i bez něj. Kácení a odnos prováděly ženy především z dolního konce vesnice. Pokácený strom pořezaly na délku 1,5 až skoro 2 metry a pomocí „travnice“ uvázaly zpravidla dva kusy a na vlastních zádech v lehkém předklonu absolvovaly cestu do údolí (žlebu) a pak do kopce do vsi. Vždy nesly i několik haluzí. Nikde jinde jsem to neviděl, ale to neznamená, že to nedělaly v jiných sousedních obcích.

Někteří muži zase věnovali celou čtrnáctidenní dovolenou dobývání pařezů tamtéž, vždy však se souhlasem hajného. Byla to těžká práce, která vyžadovala fortel. Pařez se musel vydobýt, pomocí klínů rozštípat, dopravit domů a tam pořezat.

Protože cirkulárky nebyly časté, tak se všechno řezalo ručně. Pořezané dřevo se naštípalo a srovnalo do úhledných rázků. Nikdy jsem nebyl na pařezech v lese, ale častokrát jsem kácel starý ovocný strom a tam byl podobný postup. Takže si to dobývání pařezů snad dovedu představit. Tedy ten fortel a tu dřinu.

Kromě toho se chodily sbírat spadané velké „haluze,“  smrkové šišky a chvojí. Chvojí se posekalo a udělaly otýpky, které se svázaly povřísly, později špagáty do samovazů či dráty. Otýpky sloužily na zatápění ve všech druzích kamen. Je třeba vidět, že ve sporáku nebo jiném druhu kuchyňských kamen se tak dělo až třikrát denně.

Chtěl bych dodat, na závěr této tematiky, že les v části zvané Hedvábná byl na zemi čistý, jen mech a jehličí. Vše co leželo na zemi a bylo k hoření se zvedlo, odneslo domů a následně spálilo v kamnech.

A s lesem je spojeno také houbaření. Právě do Hedvábné a kolem propasti jsem chodil jako dítě školou povinné na houby s tatínkem, jednou i dědečkem z maminčiny strany nebo s vrstevníky. Sbírali jsme hřiby, máselníky, modráčky a kuřátka. Byla to jedna z prázdninových činností, později v dospělosti pravidelná prázdninová návštěva lesa.

Pokračování příští víkend...