Škola naruby ve Sloupě: Deváťáci učili, učitelé v hodině zlobili

SLOUP - Škola hrou? Ve Sloupě rozhodně ano, alespoň občas. A že bylo prvního dubna na základní škole skutečně veselo, bylo poznat již na chodbách. Ze všech tříd se nesl čilý ruch. Učitelé a žáci si vyměnili role. Škola naruby je ve Sloupě již tradiční akcí pořádanou vždy kolem Dne učitelů. 

Žáci a žákyně devátých ročníků stojí za katedrou a učitelé naopak sedí v lavicích mezi dětmi. Děti mají dokonce povoleno svým novým spolužákům tykat. Z učitelů se stávají vskutku zlobiví žáci, kteří neustále vyrušují, žalují, provokují, zapomínají pomůcky, opisují z taháků i od spolužáků, posílají psaníčka. 

„Paní učitelko, já jsem si dneska zapomněla pastelky. Ráno jsem zaspala, a jak jsem si česala mašli, tak jsem si nestihla pastelky nachystat,“ hlásí se žákyně druhé třídy Evička. „Ale Šimonek mi půjčil. A cože máme dělat? Jak jsem sháněla ty pastelky, neslyšela jsem, co říkáte.“

Do dveří vstupuje žákyně Petruška: „Ta nová žákyně má jít okamžitě, ale okamžitě do ředitelny. Něco provedla,“ žaluje důležitě Petra. „To se ani nedivím,“ odvětí slečna učitelka, jistě již unavená z věčného Eviččina vyrušování. Ta se se s žáky loučí: „Kdyby mě odvezli do pasťáku, tak se tady mějte hezky.“ A Petruška i Evička spěchají do další třídy zahrát podobnou scénku i ostatním dětem.

Pedagogové se na tuto akci také vždy řádně vymódí. Pestrobarevné šaty, aktovky na zádech, speciální účesy, kšiltovky na hlavách, žvýkačky v puse. „Zlobení je snad náročnější než učení,“ tvrdí o první přestávce zadýchaně Eva Turčanová, toho času zlobivá Evička z druhé třídy. A poté se obrací na spolužáky: „Cože, my jsme měli umět násobilku čtyř? Já jsem se učila násobilku tří! Tak to se musím schovat. Kdyby se paní učitelka ptala, kde jsem, tak jsem si musela odskočit,“ volá na děti.

Samotná výuka se však ani v tento rozhodně nešidí; deváťáci pojali svou roli zodpovědně. Přichystali pro děti různé úkoly, doplňovačky a cvičení, vyučující jim jen poradili, kterou látku si mohou k prezentaci připravit. „Chystala jsem se přibližně týden,“ říká Žaneta Slaná s tím, že je ráda, že učí mladší děti. „Na druhém stupni je to asi horší,“ dodává. Deváťáci berou tento úkol jako přípravu na studium na střední škole, kde budou muset pracovat samostatně.

„Naši absolventi, kteří nás občas navštíví, na Školu naruby vždy rádi vzpomínají. Akce je tedy nejen o tom, vyzkoušet si na vlastní kůži, jak se ten druhý cítí, ale i o budování vztahu žáků ke škole a naopak,“ podotýká ředitel školy Pavel Dočekal.