Měsíc francouzštiny v Belgii

Je sedmého října, bude půl jedenácté večer a já sedím v autobusu Eurolines. Těžko říct, jestli se víc těším, nebo je mi už napřed smutno. Sedím u okýnka s příruční taškou, zavazadlo už mám v kufru, a loučím se se vším, co znám. Už je to jasné – jedu pryč, daleko a sama… a asi tak na měsíc.

Letošní říjen pro mě byl naprosto výjimečným zážitkem. Bylo to úplnou náhodou, že jsem se dozvěděla o spolupráci Boskovic s belgickým Frasnes-lez-Anvaing. Ještě větší štěstí bylo, že leželo na jihu, ve Valonském regionu, kde se mluví francouzsky. Pro mě naprosto neodolatelná příležitost. Už dlouho jsem takovou hledala a žádná z předchozích cest, jak za svým oblíbeným jazykem vyjet, nevycházela. Až nakonec, hlavně díky velké laskavosti tamějších lidí, se to povedlo. Domluva a veškeré zařizování proběhlo hladce a už začátkem října jsem měla podniknout tu zdlouhavou dvanáctihodinovou jízdu přes celé Německo… a doputovat až do Belgie.

Abych se přiznala, nemohla jsem tomu uvěřit až do chvíle, co mě za hranicemi země přivítala SMSka od T-Mobilu.

V Belgii pro mě bylo všechno jiné. Za prvé, bydlela jsem na vesnici, a tak, kamkoliv jsme chtěly, musely jsme tam dojet - já a paní Sophie, která mě u sebe přijala. Frasnes se skládá z třinácti menších vesnic, má asi stejný počet obyvatel jako Boskovice, ale na každého tam připadá jeden hektar celkové rozlohy - to kvůli jeho silně zemědělskému zaměření. Co dále stojí za zmínku, je přírodní park Pays des Collines – Země kopců, ve kterém se Frasnes nachází. Je tak spolu se svým okolím, i díky typickým cihlovým domům, velmi malebné.

Krom každodenního života lidí ve Frasnes jsem okusila i život tamního studenta - na dva týdny se mi poštěstilo být přijata na střední škole IPES ve městě Ath. To je počtem obyvatel víc než dvakrát větší a je to znát. Dojížděla jsem sem vždy vlakem, což mi trvalo asi osm minut, a pak už stačilo dojít jen kousek pěšky do jedné ze tří budov školy. Pár dní mi trvalo, než jsem si na její chod zvykla. Postupně jsem ale splynula s davem. Nezajímala jsem se už o skříňky, protože ty mají jen studenti právě na praxi. Nekontrolovala jsem tak úzkostlivě rozvrh, protože na učitele nečekáme po zazvonění ve třídě, ale na dvoře, kam si pro nás přijde a do učebny nás odvede. Pravidelně od 8:25 jsem byla připravená psát si poznámky do sešitu, jako jediná – studenti zde dostávali každou hodinu od profesorů vytištěné materiály, které si zakládali do jedné velké složky.

Jsem si celkem jistá, že toto nejsou speciality pouze belgické. Přesto pro mě každý takový detail byl velkým překvapením a potěšením zároveň. Sbližoval mě s těmi, pro které to už bylo docela obyčejné.

To, mimochodem, taky není vůbec lehké. Soužití se studenty. Představte si, mluvit tak spisovně, jak jen dokážete (protože to jinak ze školy ani neumíte), před bandou puberťáků. Buď vás nadšeně přijmou jako podivína, nebo se vás jako stejného podivína budou spíš štítit. :o)

Doopravdy jsem se ale s něčím takovým nesetkala. Zato musím přiznat, že jsem byla, nejen pro mladé, ale i starší přátele paní Sophie, velkou atrakcí. Neznala jsem slávky, ústřice… neznala jsem čekankové puky nebo všechny druhy sýrů a vína, kterým zde v Belgii holdují snad stejně jako ve Francii. A tak si to užívali. Byli mi milými průvodci vlastním světem, z nichž nejvíce to byla právě Sophie, se kterou jsem každý den poznala někoho nebo aspoň něco nového.

Až do naprostého vyčerpání jsme jezdily každý den na návštěvy… proto, abych to poslední týden svého pobytu znovu milovala. A nezůstaly jsme jen ve Frasnes. Viděla jsem zde také poprvé v životě moře, to Severní, se kterým má Belgie jen pár desítek kilometrů pobřeží... ale cesta k němu trvala hodinu a půl. Byla jsem v Bruggách, Benátkách severu, kde auto bylo jako výjev z jiného světa, nebo v Gentu, kde jsme naopak málem nezaparkovaly. A na druhé straně… vím už, kam ve Frasnes zajít na poštu, kde je lékárna a kde všemi oblíbený doktor. Vím, co znamená zajedeme do Colruytu. Potkala jsem se se starostou, kterému každý občan tyká, a oslavila s ostatními Halloween, na který jsem pomáhala připravit dýňovou polévku.

To jsou, myslím, zážitky ze všeho nejkrásnější - ty, co v daný okamžik vypadají úplně běžně, neturisticky. Na odjezd jsem se tak těšila i ne, přišlo mi, že jsem si sotva na svůj nový život zvykla… a už jsem měla zase odejít. Ale pak, hodně jsem se těšila domů. Chybělo mi všechno, rodinou počínaje a testy v češtině konče. Dost možná mi bude rozumět každý, kdo si něco podobného už zažil. A ten, kdo ne… tomu bych to ze srdce přála. Návštěva Belgie pro mě totiž byla velkou zkušeností a budu na ni do konce života vzpomínat, stejně jako na všechny, kdo mě zde mezi sebe tak srdečně a starostlivě přijali. Jsem jim moc vděčná.

Katka Látalová, septima, Gymnázium Boskovice