Vzpomínky na minulost: Od továrny K. & R. Ježek po Adast II. díl

BLANSKO - V letošním roce to bude 170 let, co byl v Blansku položen základ ke  vzniku firmy K. & R. Ježek. Dnes však, bohužel, tato továrna jako taková neexistuje. Přesto si zaslouží připomenutí, a to nejen pro svoji dlouholetou historii, kdy prošla lepšími i horšími obdobími, změnami názvu a vlastníků, bohatým výrobním programem (od jednoduchých strojů ke strojům s elektronikou), ale i pro přínos československému i českému strojírenství.

VÝROBNÍ  PROGRAM  SILNIČNÍ  VÁLY(VÁLCE)

S výrobou  tříkolových  silničních motorových válců se v Keramostroji  Blansko začalo v roce 1951 typy  NV 6 a NV 10, a to podle dokumentace převzaté z  n. p. Škoda Plzeň.  Již v následujícím roce byly vyrobeny  v  ověřovací  sérii  2 ks NV 6  a  5 ks NV 10.  Čísla za písmeny označovala celkovou hmotnost stroje v tunách.

Na základě požadavků odběratelů byl vyvinut těžší typ tříkolového statického válce NV 15 E,  jehož prototyp byl vyroben v roce 1956 a o rok později byla vyrobena  ověřovací série. Později  byl  tento  typ zlepšován a vyráběl se pod označením NV 15 EDS.

Obdobný vývoj prodělal i typ  NV  10E, jenž byl inovován a stal se nejžádanějším typem silničního motorového válce s označením NV 10 HD.

Na základě požadavku PZO  Strojexport, který zajišťoval vývoz těchto strojů, byl v roce 1966 dokončen vývoj dvou variant tandemových silničních válců.  Varianta s hydrostatickým pohonem s označením TV 680H a varianta s mechanickým pohonem označená TV 680M.

Počátkem 70. let se vyvíjí silniční tříkolové statické válce unifikované řady ve dvou variantách pohonu (mechanický a hydrostatický) o celkové hmotnosti 8, 10 a 12 tun. Prototypy NV 8U s pohonem mechanickým a NV 10UH s pohonem hydrostatickým byly ve stadiu zkoušek, avšak se sériovou výrobou již nebylo započato.

Roční produkce silničních válců v roce 1971 činila cca 300 ks.Prameny uvádějí, že si silniční vály získaly pro svou spolehlivost oblibu v desítkách zemí Evropy, Asie a Afriky. Vyvážely se např. do bývalého Sovětského svazu, bývalé Jugoslávie, Řecka, Libanonu, Libye, Nigerie, Maroka a pravděpodobně i do Burmy. V roce 1965 byly překreslovány výkresy přípravků pro jejich výrobu  právě  v  této zemi. Výroba silničních válců byla ukončena v roce 1975.

Ukončení výroby silničních válců vyplývalo pravděpodobně především ze dvou důvodů:

změna technologie při stavbě vozovek a hutnění obecně a nové požadavky na hutnící stroje.  Naším konkurentem byl v tuzemsku n. p. Stavostroj Nové Město nad Metují se svými výrobky. O tomto podniku se píše, že výrobou hutnící techniky se zabýval od roku 1952, tedy zhruba od doby převodu tříkolových válů do Blanska.  Stavostroj přežil transformaci ekonomiky po roce 1989 a od roku 2005 je tak říkajíc  „za vodou“, neboť se stal součástí švýcarské firmy Ammann.  Dnes vyrábí hutnící stroje o hmotnosti 3,5 až 25 tun ,  v různých formách (tandemové, pneumatikové i tahačové),

snaha podniku Adamov o uvolnění výrobních kapacit v Blansku ve prospěch kooperační výroby pro ofsetové stroje, o čem se ještě zmíním později.  Poptávka po ofsetech, především tuzemská, nebyla zdaleka uspokojována. Svědčí o tom i fakt, že kniha M. Graclíka a V. Nekvapila „Jiřina Švorcová osobně“ z roku 2010, uvádí na str. 293 kopii dopisu herečky Jiřiny Švorcové, v té době předsedkyně Svazu českých divadelních umělců, adresovaného tehdejšímu podnikovému řediteli Adamovských strojíren Adamov ing. Jiřímu Lvovi ze 4. 1. 1980, kterým žádá o přednostní dodávku tiskového stroje. Pikantní na dopise je to, že v adrese je jako místo uvedeno Blansko, nikoliv správně Adamov.

VÝROBNÍ  PROGRAM  ŘEZAČKY  PAPÍRU

V roce 1963 bylo v závodě započato s výrobou řezaček papíru. Výroba byla do Blanska převedena z  Adamovských strojíren, závod Dobruška. V Dobrušce byly řezačky vyráběny od roku 1956. Tehdy se jednalo o podnik s názvem TOS Dobruška, který se stal  závodem  Adamovských  strojíren  Adamov   od  1.4. 1958 a ve svazku  vytrval  až do roku 1992.  Avšak i do Dobrušky byla výroba převedena, a to z TOSu Mělník.  V předmětném období bylo v Dobrušce vyrobeno celkem1275 kusů řezaček s obchodním názvem Maxima o šířce řezu 55 až 120 cm.

V Blansku se započalo nejprve s výrobou řezaček o šířce řezu 80 cm ve dvou variantách. S ručním lisováním stohu papíru měla řezačka typové označení MP 80 a modifikace s hydraulickým lisováním MH 80.

Dále se začala vyrábět řezačka na papír velkého formátu s  označením MS 106 o délce řezu 106 cm, která byla vybavena hydraulickým lisováním stohu papíru a motorickým posuvem sedla.

Řezačka MP 80 byla po dalším zdokonalování označována MT 80 a modifikace s brzdovým elektromotorem (stop motor) nesla označení MT 80 S. Ta byla nahrazena dokonalejším typem MM 80-3.

Řezačka MH 80 byla postupně zlepšována a vyráběna s označením MH 80-2, MH 80-3 a MH 80-5.

Řezačka MS 106 byla inovována na typ MS 107 a později na MS 115.

V 70. letech minulého století byla zavedena výroba nejmenšího rozměru s označením MJ 46, později MJ 46-1.

V roce 1976 byla připravena výroba nového typu MS 92.

U největší šířky řezu 115cm  bylo v druhé polovině 70. let v  přistoupeno k elektronizaci. Vývoj řídicího systému zabezpečoval  VVÚ ZVS Brno a první výrobky elektroniky zajišťoval podnik ZVS  Dubnica nad Váhom. Vznikla postupně zařízení  Cyklomax,  Maximatic  a  Maxit.  Současně byla vyvíjena světelná clona.

Koncem 70. let je vyvinuta nová řezačka MS 80, která se značně lišila od předchozích typů stejné šířky řezu.

Koncem 80. let minulého století jsou vyráběny převážně řezačky o šířce řezu 80 a 115 cm.

Můžeme uvést, že řezačky papíru byly v této době převážně vyváženy, a to do všech kontinentů, včetně takových států jako USA, Francie, Spolková republika Německo, Holandsko, Belgie, SSSR, Japonsko, Nový Zéland a řada dalších zemí.  Export pak pokračoval po celou dobu jejich výroby v Blansku.   Roční produkce strojů činila kolem roku 1980 cca 1000 ks ročně.  Hlavním odběratelem byl Sovětský svaz, který odebíral až 38% produkce., do kapitalistických států (mluvou té doby) odcházelo 34%  a  zbytek připadal na ostatní země.  Do roku 1989 bylo v Blansku vyrobeno přes 20 000 kusů řezaček.

KOOPERAČNÍ  VÝROBA

Řezačky papíru, stejně jako ofsetové tiskařké stroje vyráběné v Adamově, patřily do výrobního oboru 525.  Po ukončení výroby silničních válců byla uvolněná kapacita naplněna kooperační výrobou pro základní závod. Postupně se jednalo o dopravníky, lavičky, jednotlivé typy válců pro ofsetové stroje a bočnice. Pro výrobu válců, vlastně jejich opracování, byl  rekonstruován  objekt původní řezárny materiálu a v něm realizován tzv. ASŘTP (automatizovaný systém řízení technologického procesu).  Jednalo se vlastně o pracoviště s NC a CNC stroji, se zakladači a mezioperační dopravou atd.

Jak bylo naznačeno výše, vysoká poptávka po ofsetových strojích vedla k tomu, že podnik Adamov musel tuto skutečnost řešit.  Přepustil část  tiskových strojů  Dominant  do Dobrušky a navíc došlo k dělbě práce při výrobě součástí a montáži podskupin a skupin ofsetových strojů v rámci celého podniku. Takže v Blansku, Cvikově, Dobrušce a později v  Hynčicích se kooperovalo pro Adamov.

Mimo tohoto doplňkového výrobního programu byla v druhé polovině 80. let minulého století navázána, resp. hledána forma spolupráce s německou firmou Wohlenberg, rovněž výrobcem řezaček papíru.

Koncem 80. let minulého století  byla  v Blansku  zahájena  výroba  nátiskových  strojů   Zetaconte  703.  Tyto stroje byly dříve vyráběny v pobočném závodě AS v Dobrušce, pak byla výroba zastavena a v uvedeném čase opět oživena.  Otázkou zůstává, kde a kým byla zpracována dokumentace pro tento typ.  Publikace Jiřího Daniela, mapující výrobu polygrafických strojů v Dobrušce,  se zmiňuje pouze o typu 701, a to již v roce 1976. Výroba v Blansku však netrvala dlouho.

INVESTICE  V LÉTECH  1945 AŽ 1989

Jak již  bylo  uvedeno dříve, koncem války  byl  závod  značně  poškozen a většina výrobních hal zničena. Výstavba závodu však díky velkému nadšení zaměstnanců poměrně rychle pokračovala, a tak již 22. 6. 1947 byla dána do provozu nová montážní hala.  Postupně byly dány do provozu další objekty, z nichž uvádíme jen některé: výstavba svařovny (1948), rekonstrukce lehké obrobny dokončená v roce 1950, nová stolárna, modelárna a sklad modelů (1953), nová kalírna (1959), nový krytý sklad pro Strojexport a nekrytá skládka (1961), generální oprava železniční vlečky (1966).

V období let 1970 až 1980 došlo k dalším investičním akcím. Mimo jiné to byla výstavba nové řezárny materiálu, nové budovy údržby, výstavba  filtročerpací stanice, výstavba ústředního skladu materiálu a skladu KOVO. A mezi léty 1981 až 1985 byl realizován projekt ASŘTP.

Při použití  pojmu  KOVO  nutno uvést, že KOVO byl podnik zahraničního obchodu, jehož prostřednictvím byly vyváženy řezačky papíru.  Dodejme, že v období 1948 až 1989 byl export možný výhradně prostřednictvím těchto a dalších organizací, kterým se slangově říkalo „pézetky“.

SLÉVÁRNA – NEDÍLNÁ SOUČÁST ZÁVODU

Vpředu již bylo uvedeno, že první slévárna byla postavena v areálu při Svitavské ulici již v roce 1888. Koncem 19. století se kromě odlitků pro strojní součásti hospodářských strojů dostalo i na uměleckou litinu. Byly to zejména zahradní vázy, parkové lavičky i příležitostné plakety.

V roce 1906 byla postavena nová slévárna, v níž se poprvé lilo 6. prosince zmíněného roku.

Další rekonstrukce proběhla téměř o 50 let později v roce 1952, kdy byly postaveny čtyři nové kuplovny průměru 700 mm a přípravna písku.  To vše bylo v rámci přípravy výroby litinových (otopných) těles K 72 na konvertorové lince.

V roce 1972  byly postaveny dvě nové kuplovny o průměru 800 mm a v provozu zůstala jedna kuplovna o průměru 700 mm z roku 1952.

Dne 21. května 1988 došlo při výměně mokrých lapačů jisker na kuplovnách k následnému požáru střechy nad hlavní lodí slévárny. Výroba byla na devět pracovních dnů přerušena a obnovena 3. července.

Blanenský závod čelil již od konce 60. let minulého století větším či menším tlakům ze strany institucí i občanů města na ukončení provozu slévárny, z hygienických důvodů. To se pochopitelně odráželo v pocitech jak hospodářského vedení závodu, tak zaměstnanců slévárny. Nakonec došlo k ukončení provozu a zastavení výroby k 30. 9. 1993. Hlavním důvodem však byl nedostatek finančních prostředků na zamýšlenou a dlouho připravovanou ekologickou modernizaci, když již byla k dispozici souhlasná stanoviska veřejnoprávních orgánů.

Dodejme ještě, že kvalitní odlitky byly i jedním z důvodů pro přechod závodu pod Adamovské strojírny Adamov.

SOCIÁLNÍ  ZÁZEMÍ

V rámci vzpomínek nelze opomenout sociální problematiku.  Na prvním místě bychom uvedli závodní stravování, jehož počátky prý byly již za éry Ježků. Závodní jídelna byla v poválečné době několikrát opravována. Kvalita jídel byla všeobecně chválena.

Závodní zdravotní středisko (praktický lékař) fungovalo od roku 1955, zubní ambulance byla zřízena později, a to až v 60. letech.

V 70. létech minulého století došlo k bytové výstavbě, kdy závod měl dispoziční právo k cca 40 bytům.

Pro účely rekreace zaměstnanců, ale i pro další účely, bylo zbudováno rekreační zařízení u rybníka v obci Suchý (společenská budova a chatky). Výstavba probíhala v období let 1958 až 1963.

A konečně, i když vlastně časově to byla první akce v této oblasti, brzy po 2. světové válce bylo zřízeno odborné učiliště Státních pracovních záloh. Výuka, ubytování a stravování byly zajišťovány v areálu závodu.  Lze předpokládat, že první kroky byly učiněny již v roce 1946. Konec je datován do roku 1955, kdy již nebyli přijímáni noví učni. Do té doby se učily dvě profese: soustružník a strojní zámečník.

Doc. Ing. Miroslav Buchta, CSc.  

Pokračování v tištěném Zrcadle, které vychází 2. března 2016.

Od továrny K. & R. Ježek po Adast I. díl