Amerika křížem krážem: Namažte se, jsme v tropech!

Minulé vyprávění jsme zakončili u aligátorů v Everglades. Pak už následoval jen večerní dojezd do Miami. Ještě před ubytováním zastávka v supermarketu a nákup večeře a jídla na druhý den.

Po krátké rekognoskaci prodejny zjišťujeme velice výhodnou cenu celého grilovaného kuřete a vytváříme skupiny, které si zakoupí celé kuře a potom si ho večer na hotelu rozdělí. Stejně tak pivo – nejlépe vychází balení po 12 lahvích, ale to už máme z dřívějška domluvené, kdo s kým si toto balení koupí na půl. Opět zažíváme úsměvnou příhodu u pokladny.

Manželské dvojici z naší výpravy v seniorském věku odmítá pokladní prodat pivo, protože jí nepředložili pasy. Ne že by jim nevěřila, že jim již bylo 21 let, ale v Americe musí pokladní při prodeji alkoholu zadat „Post code“, a to z nějakého průkazu, v našem případě tedy z pasu, jinak jí to pokladna nezaúčtuje. Nechápu sice, na co bude pokladní v Miami na Floridě například PSČ Boskovic, ale systém si to žádá. Stalo se nám to po cestě vícekrát, když jsme někdy vyběhli z auta na krátkou přestávku u pumpy bez pasu, neměli jsme nárok si koupit ani plechovku piva.

Další problém předvídala naše průvodkyně na recepci v hotelu. Předem nás připravovala na dvouhodinový proces. Netrvalo to nakonec tak dlouho, ale přece jen jsem měl o hotelích v Miami lepší mínění. Již předem jsme věděli, že v tomto hotelu budou chtít složit zálohu na pobyt v hotelu, vzhledem ke špatným zkušenostem s hosty. Na recepci nás odbavovaly dvě recepční. První poplach způsobila jedna z nich, když oznámila, že zálohu 50 USD na osobu nelze platit debetní kartou.

Mně osobně to nevadilo, byl jsem vybaven jak kreditní, tak debetní kartou, takže „no problém“. Problém ale měli jedni manželé, kteří aktuálně neměli kreditní kartu, tak složili 100 USD v hotovosti. Podivné ale bylo, že druhá recepční, stojící asi jen pět metrů od té první, s debetní kartou neměla problém. Bylo nám řečeno, že nám fyzicky peníze z účtu neodejdou, ale hotel si je jen zablokuje a pokud bude při odjezdu vše v pořádku, tak tu blokaci do 24 hodin zruší.

Já jsem použil kreditku, jestli mně něco blokovali nevím, ale z účtu mně nic neodešlo, takže v pohodě. To hůře na tom byli slovenští manželé, kterým nejenže peníze z účtu fyzicky odešly (měli debetní kartu), ale do konce zájezdu se jim tam nevrátily. Ta záloha se platí proto, že po ubytování v rámci hotelového komplexu nikde neplatíte, jen ukazujete pokojovou kartu a vše, co si objednáte a vypijete v baru, půjčíte na pláži, nebo když využijete služby masérek, solária, whirpoolu apod., se vám napočítává na účet pokoje. A vše dohromady platíte až při odjezdu. Proto ta záloha.

S kolegou nocležníkem jsme obdrželi rohové apartmá v sedmém patře. V prostorném obyváku byl i kuchyňský kout s bar pultem a mikrovlnkou, v ložnici s výhledem na oceán byla manželská postel. Kolega se dobrovolně vzdává společného lože se mnou a ubytovává se v obyváku, kde je rozkládací sedačka. Já tak mám pro vlastní potřebu ložnici s balkonem a výhledem na hotelovou pláž se slunečníky a palmami.

Ve středu 14. května se ráno probouzíme do prvního volného dne zájezdu. Můžeme si dělat co chceme, pouze kdo bude chtít, může se zúčastnit večerní prohlídky centra Miami. Kdo si chce zajet do centra autobusem (cca 15 km), trvá to 40 minut až dvě hodiny podle dopravní situace.

Zde by to chtělo asi zase pár základních údajů o Miami. Je to největší město v jihovýchodní části Floridy a druhé největší v celém státě. Jeho metropolitní oblast se rozkládá mezi bažinami národního parku Everglades na západě a Atlantským oceánem na východě. Počet obyvatel samotného města je 433 136, ale Metropolitní oblast má přes 5,2 milionu obyvatel.

Většinu populace tvoří Hispánci a Afroameričané. K masivnímu růstu počtu obyvatel došlo především v posledních 50 letech díky emigrantům z Latinské Ameriky, kteří dnes tvoří 65 % obyvatel města a zasloužili se i o to, že zde mezi jazyky převládá španělština - 66,75 %, zatímco angličtina jen 25,45 %. Rozloha města samotného je 143,15 km², z toho však přes 50 km² zabírá vodní plocha. Kubánci mají z Miami blíže do své rodné vlasti, než do hlavního města Floridy.

Náš hotel Newport Beachside se nachází na severu Miami na Sunny Isles beach. Když se ráno probouzím, moc „sunny“ to nevypadá. Palmy na pláži větrem ohnuté k zemi, obloha ocelové žlutá, okrová, taková bouřková. Ač nerad, začínám věřit nejen předpovědím, které ukazovali v televizi, ale i průvodkyni, která je místní a říkala, že předpověď na dnešek hlásí déšť. Pomalu se smiřuji s tím, že když už jsem jednou v životě na Miami Beach, tak se asi v Atlantiku nevykoupu.

Jdu tedy smutně na snídani a nechávám tomu volný průběh. Ale nakonec, stejně jako u nás, „devátá“ rozhodla. Venku je najednou nádherné letní počasí, modrá obloha, vedro a bezvětří. Okamžitě se převlékám do plavek a snažím se namazat krémem na opalování. Paní průvodkyně nás upozorňovala, že sever Floridy (Orlando) je ještě v subtropickém pásmu, ale Miami je už v tropech. A že je potřeba se pořádně mazat. Jak si ale mám sám namazat záda, to neporadila (kolega už dávno vyrazil poznávat Miami po svém).

Já vyrážím na pláž, jsem zde o půl desáté jeden z prvních, ale stojí to za to. Úžasně teplá voda, velké vlny, prostě paráda. Houpu se na vlnách a kochám se pohledem na stovky hotelů na pobřeží, včetně těch pana Trumpa. Vydržím to do dvanácti a utíkám na pokoj. Na oběd dojídám kuře od večera a po obědě se spojuji s manželkou (v Česku je šest večer).

Nevím, jestli ji potěšilo nebo naštvalo, když ji pomocí jednoho komunikačního programu ukazuji bazén u hotelu a pláž a Atlantický oceán, kde se koupu. Další koupání jsem ještě zvládl od tří do čtyř a od půl paté do pěti. Přesto jsem se při sprchování zhrozil, když jsem uviděl svá rudá a zpuchřelá záda. Ne že by to bolelo, ale v zrcadle to vypadalo hrozně. Kam dosáhnu, tak se mažu pantenolem, ale celá záda si stejně nenamažu.

V šest vyrážíme do večerního centra. Nejdříve jedeme po dálnici, pak sjíždíme do kubánské čtvrti a v dálce již vidíme mrakodrapy finančního centra. Jsme důrazně upozorňováni na to, ať nás ani nenapadne vzdalovat se od nábřeží, kde budeme vysazeni, do této čtvrti. Loni se zde ztratil jeden Němec a dodnes ho nenašli. Na nábřeží je úchvatný pohled na tzv. Downtown nebo také finanční čtvrť. To je ve všech velkých amerických městech stejné, samozřejmě s výjimkou Washingtonu D.C., ale to už víme proč.

Dostáváme rozchod a procházíme obrovský zastřešený obchodní komplex (u nás bychom řekli tržnici) s obchody, restauracemi, podniky služeb apod. Když jsem celý komplex prošel a vyšel na konci, přes silnici byla obrovská sportovní hala American Airlans Arena, ve které zrovna místní miláčci Miami Heat hráli zápas play off americké NBA (basketbalové ligy). Ozvučení bylo takové, že byť jsem stál na ulici, slyšel jsem vše, jako v hale. A samozřejmě v každé restauraci minimálně dvě, ale i tři nebo pět televizí přenášelo zápas těm, kteří se do haly nedostali.

Průvodkyně nám načasovala odjezd na 21.15 ještě před skončením zápasu. Ale její propočet se neukázal správným a z parkoviště jsme vyjížděli právě v okamžiku, kdy zápas skončil a celá hala se rozcházela, ale hlavně rozjížděla. Policie operativně podle procházejícího davu uzavírala silnice, takže neznalý řidič by se z centra nevymotal ani s aktualizovanou navigací. Naše auto ale řídila průvodkyně, která v Miami žije.

Takže i ona operativně měnila průjezd městem podle toho, co zrovna bylo nebo nebylo policií uzavřeno. A vedla si opravdu skvěle, dokonce tak, že setřásla i svého kolegu, který řídil druhé naše auto a nestačil jejímu pekelnému tempu, takže na hotel dorazil se zbytkem naší výpravy asi o půl hodiny později značně rozzloben.

Můj kolega, kterého jsem jinak celý den neviděl, se k nám nějak záhadně připojil při srazu v centru, takže se s námi vrátil na hotel a já jsem ho tak mohl požádat, aby mně namazal má spálená záda. To byla úleva. Holt tropy jsou tropy a nejsme na to zvyklí. Abych nezapomněl, předpověď nelhala – večer a v noci byla v Miami hrozná bouřka!