Amerika křížem krážem: Nevada - kasína, kam se podíváš

Je stále ještě pátek 16. května, tři hodiny odpoledne a my po šestihodinové prohlídce Universal Studios ve zhruba třicetistupňovém horku padáme znaveni do aut a těšíme se na odpočinek. Ne tak naší průvodci – řidiči. Ty čeká, samozřejmě stejně jako nás, přejezd z Los Angeles do 280 mil (450 km) vzdáleného města Laughlin ve státě Nevada.

V minulém díle jsem se pokoušel popsat, jak je celá oblast Los Angeles rozlehlá. Dnes připojuji ještě jednu zajímavost. Například Sunset Boulevard je známá ulice v západní části Los Angeles County. Je dlouhá přibližně 35 km (!), přičemž začíná v centru Los Angeles a sahá až k Pacific Coast Highway na pobřeží Tichého oceánu. Tak to jen tak pro porovnání s délkou českých ulic.

Los Angeles má také nejpropracovanější a nejdelší městskou dálniční síť na světě a my najíždíme na jednu z těchto dálnic. Je pátek odpoledne a kdo zná situaci v této době na silnici Kuřim – Lipůvka, tak zde je to úplně stejné, jenom čtyřikrát horší. Na výjezdu z města stojí na dálnici čtyři zacpané pruhy a auta v nich se pohybují jen chvílemi a velmi pomalu. Chvalořečíme toho, kdo v Americe vynalezl Carpools Lane - jízdní pruhy pro vícečlenné posádky. Jejich použití je zdarma a neplatí se žádná známka. Jedinou podmínkou je počet cestujících ve voze, který musí být dva a více. Nás je v autě devět, takže opouštíme čtyři ucpané pruhy a přejíždíme do dalších dvou pruhů, tedy 5. a 6. počítáno od krajnice. Zde jedeme téměř sami a šetříme minimálně hodinu a půl, což se nám na dnešní dlouhé cestě moc hodí.

„Ano, řidiči v Americe to dodržují a nikdo tyto pruhy nezneužívá“, je odpověď na otázku snad každého Čecha, kterému to vyprávím a kterého jako první napadne „A oni to fakt dodržují? To by u nás nefungovalo“. Existují totiž ve světě i země, kde lidé dodržují zákony, schválené zákonodárci, a nepřemýšlejí, jak tyto zákony obejít. Navíc v Americe je respekt před policií mnohem větší, než u nás. Stejně tak všichni dodržují maximální povolenou rychlost na dálnicích, která se pohybuje kolem 110 km/hod. To je pro nás také celkem nepochopitelné, že?

Naše cesta vede od pobřeží do pouštního státu Nevada. Projíždíme mezi skalními masivy, projíždíme po rovinatých pláních, kde po dlouhé desítky kilometrů neuvidíte jediné stavení, jedinou známku civilizace. Vidíte jen nekončící pruh dálnice před sebou, a pokud se ohlédnete, tak i za sebou.

Již dříve jsem se zmínil, že od přistání na Floridě jsem byl přeřazen do mezinárodní posádky a na počátku našeho putování po západním pobřeží USA byla snaha rotovat členy posádky na místech v automobilu tak, aby se každý dostal i na atraktivní místa (zejména vedle řidiče), ze kterých se dá fotografovat a filmovat za jízdy. Později jsme naštěstí zjistili, že nám mužům je nejlépe na zadních dvou řadách sedadel bez rotace – každý jsme mohli pořizovat záběry na bok a dozadu. Ženy se, pokud chtěly, střídaly na místě vedle řidiče a v první řadě za řidičem u výstupních dveří. Spokojeni byli všichni a od této cesty najdete v mých fotogaleriích i více fotek z cest.

Jedeme převážně po „interstate“, které tvoří dálniční síť USA mezi jednotlivými státy. Již za tmy sjíždíme z dálnice a asi po kilometru zastavujeme na benzince. Ale na jaké! Aniž bychom to věděli, ten kilometr od dálničního sjezdu k benzince jsme jeli po Route 66! Možná je zbytečné zmiňovat, co to Route 66 je, ale přece jen: U.S. Route 66 byla původní interstátní cestou v Americkém dálničním systému, kam byla zařazena 11. listopadu 1926. Vedla z Chicaga (Illinois), přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu a Kalifornii, kde v Los Angeles končila (později byla prodloužena až na molo v Santa Monice, zmiňované v minulém díle). U.S. Route 66 měřila celkem 3 940 km (2 448 mil).

Má mnoho přezdívek, nejznámější je „Route 66“, ale také „The Main Street of America“ (Hlavní silnice Ameriky), „The Mother Road“ (Matka cest) a „The Will Rogers Highway“ (Dálnice Willa Rogerse). Route 66 byla nahrazena soustavou dálnic (interstate) a oficiálně vyřazena z Amerického dálničního systému 27. července 1985. Značná část vozovky Route 66 byla rozšířena a použita při výstavbě nových dálnic. Díky snaze nadšenců v 90. letech je zbylá část (v místech, kde byly dálnice vedeny jinudy) stále k dispozici jako turistická atrakce pod jménem „Historic Route 66“.

My jsme tedy měli to štěstí a zastavili na jedné z benzinek právě na tomto historickém úseku. Z fotografií je poznat, že majitelé benzinky tuto souvislost dávají viditelně najevo. Také zjišťujeme, že v  Americe jsou benzinky často nějak tematicky laděné. O tom se ještě zmíním. I když máme jen krátkou přestávku, protože je už pozdě a ještě nejsme v cíli, vyfotografovat se u takové rarity je prioritní.

Ve 21:45 dojíždíme do našeho dnešního cíle – The AQUARIUS CASINO RESORT ve státě Nevada. Po vystoupení z auta zjišťujeme, že tento hotel bude jiné kafé, než v kterých jsme doposud přespávali. Jsme v Nevadě, jediném státě, kde není v USA hazard zakázán nebo regulován. Není to ještě Las Vegas, ale i zde přízemí každého hotelu tvoří kasina a herny a do těch je potřeba přilákat hráče. Vše tedy musí působit impozantně a bohatě. Do tmy jasně září neonový poutač Aquarius u vchodu do hotelu, stejně jako další na parkovišti. Z bločku na hotelovém pokoji později zjišťuji, že tento hotel patří společnosti American Casino&Entertainment Properties LLC, která vlastní ještě dva hotely v Las Vegas – Arizona Charile´s a Stratosphere – v tom budeme ve Vegas také ubytovaní.

Hotel Aquarius má 1 907 pokojů v ceně od 960 do 2 500 Kč za noc. Hned za hotelem teče řeka Colorado. Na střeše hotelu jsou tři tenisové kurty a bazén. Tato nabídka ale vzhledem k tomu, že zde jen přespíme a brzy ráno odjíždíme, zůstává z mé strany nevyužita. I když jsem po náročném programu dnešního dne unaven, přesto po ubytování sjíždím do přízemí a jdu si poprvé v životě prohlédnout pravé americké kasino. Na obrovské ploše přízemí jsou převážně automaty, které známe i od nás. Dále jsou zde rulety, poker a další hazardní hry. Všude je plno hráčů, servírky roznáší zdarma pití. Celkem mě překvapuje sociální příslušnost některých hráčů – je zde hodně seniorů a lidí, které bych mezi V.I.P. nezařadil. Asi tedy jde o lidovou zábavu.

Již po příjezdu na parkoviště jsem si všiml, že tam parkuje hodně obytných vozů, asi to vyjde levněji, než ubytování v hotelu. Sen o zbohatnutí je podporován fotografiemi vítězů na stěnách a částkami, které získali. Snažím se na kameru a foťák zachytit toto prostředí, ale blesk je moc nápadný a po chvíli jsem ochrankou velice jemně a mile upozorněn, že tyto prostory nejsou určeny pro fotografování a natáčení. Tak si už jen tak pro seznámení projdu celý prostor herny a zažívám si tu atmosféru. Přiznám se, že stejně, jako jsem za celý pobyt neochutnal hamburger, tak jsem si ani nevyzkoušel „zahrát“. A to ani v Las Vegas.

Příjemně unaven a s hlavou plnou zážitků odcházím spát. Zítra totiž vyrážíme na prohlídku Grand Canyonu!