Amerika křížem krážem: návštěva Kennedyho vesmírného střediska

Jsme stále v Orlandu na Floridě a dnes se mně plní další z mých cestovatelských snů - návštěva Kennedyho vesmírného střediska na Cape Canaveral (jedná se o mys ostrova Merritt). Jsem smířen s tím, že už nikdy neuvidím start raketoplánu, ale i návštěva míst, odkud startovaly nejen raketoplány, ale i rakety, stojí za vidění.

Vraťme se na chvíli do historie. Je 25. května 1961 a Amerika má v soutěžení o ovládnutí vesmíru za sebou dvě těžké porážky od svého konkurenta SSSR (pro ty později narozené: Svaz sovětských socialistických republik). Rusové měli první umělou družici ve vesmíru a v dubnu 1961 se také úspěšně vrátil z vesmíru na Zem první člověk – Rus J. A. Gagarin. Když tedy americký prezident J. F. Kennedy předstupoval ve výše zmíněný den před americký Kongres, musel vymyslet něco velkého a motivujícího. Tehdy zazněl jeho památný projev, ve kterém slíbil, že do konce desetiletí vyšlou Američané lidi na Měsíc a dopraví je také v pořádku zpět. U běžných lidí to vyvolalo euforii, lidem, kterých se to týkalo, asi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě a pochybovali o duševním zdraví svého prezidenta. Prezident Kennedy se toho bohužel nedožil, ale nakonec se to opravdu podařilo a v roce 1969 vystoupili na povrch Měsíce první lidé – američané Neil Armstrong a Buz Aldvin. Já za sebe mohu říci, že když jsem na vlastní oči viděl, jakou výpočetní technikou se v té době řídily kosmické lety a v jakých modulech se astronauté vraceli zpět, nemohu tomu, že se to podařilo, uvěřit ani dnes. A přece je to pravda. Po panu prezidentovi bylo pojmenováno centrum vesmírného výzkumu.

Kennedyho vesmírné středisko (Kennedy Space Center; zkratka KSC – Pozor! Bez háčku nad C) je 55 km dlouhé a 10 km široké, jeho celková rozloha je 567 km² a pracuje tam okolo 17 000 lidí. Na velké části území je omezený rozvoj infrastruktury, protože ho zaujímá i důležitá přírodní rezervace. Žijí v ní desítky druhů ptáků a savců, často lze zahlédnout volně žijící aligátory. Pravidelné návštěvy byly lidem umožněny od 1. srpna 1967. Je provozováno Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA).

Přijíždíme na obrovské parkoviště a vydáváme se nejdříve do Návštěvnického centra. Zde jdeme hned na zastávku návštěvnických autobusů a vydáváme se na projížďku po mysu Canaveral. Zpočátku vidíme správní a řídící budovy. Dominantní ale ze všech pohledů je budova VAB (Vehicle Assembly Building), ve které byly prováděny kontroly, opravy a úpravy raketoplánů před každým startem. Odtud se na příslušnou odpalovací rampu raketoplán přepravoval pomocí pásového transportéru - zdolání 5,5 km dlouhé trasy trvalo celý den. Pokud se podíváte na fotografii, tak americká vlajka na této budově má rozměr baseballového hřiště – jedná se o největší „výrobní“ budovu na světě (ale z dálky z autobusu to tak nevypadá). Potom už projíždíme kolem několika startovacích komplexů, ze kterých startovaly nejen raketoplány, ale i všechny rakety v amerických programech Apollo, Gemini atd. Na mysu je i přistávací dráha pro raketoplány široká 120 m a dlouhá přes 5 km. V současné době je pro turisty na mysu pouze jedna zastávka (dříve bývaly až čtyři) – Apollo/Saturn V centrum.

Vcházíme do budovy a v prostorném sále usedáme do hlediště, před námi je dobové řídící středisko, ze kterého v šedesátých letech minulého století řídili měsíční program Apollo. Prožíváme autenticky poslední minuty do startu rakety – na panelech se rozsvěcují zkontrolované systémy a je slyšet i komunikaci mezi personálem. Vše končí závěrečným odpočítáváním 10, 9, 8, … start! Po tomto zážitku vycházíme ze sálu přímo do obrovské haly, kde je zavěšena skutečná raketa Saturn V, která vynášela měsíční expedice na oběžnou dráhu v rámci 17 misí programu Apollo. Je to něco úžasného, tak, že možnost si sáhnout na měsíční kámen si sice vyzkoušíte, ale nijak vás neohromí. Navíc si můžete šáhnout jen jedním prstíčkem. Ale pohled na jednotlivé části rakety vás zcela ohromí. Pro názornost je v hale umístěn i menší model rakety a na něm podrobně popsány funkce všech částí. Pokud vyjdete z haly ven, můžete se podívat na tribunu, ze které VIP sledovali starty raket a raketoplánů. Nás ale čeká ještě jedno představení – opět usedáme do hlediště, je úplná tma, jsme nad povrchem Měsíce a prožíváme poslední okamžiky před přistáním prvních lidí na Měsíci – komunikace mezi velitelským a lunárním modulem, zážehy trysek a najednou BUM! – ze stropu se spouští skutečný lunární modul a měkce přistává v naaranžované měsíční krajině. Prostě s prezentacemi jsou v Americe o kousek dále, než u nás.

Vracíme se autobusem do Návštěvnického centra a až nyní začíná jeho prohlídka. Ta je ale přerušena dalšími dvěma představeními. V kině IMAX sledujeme 3D programy. Space station – po nasazení 3D brýlí jste najednou mezi posádkou na vesmírné stanici ISSS, zjistíte, jak se na oběžné dráze chodí na WC, jak se ukládá ke spánku, jak se holí, studuje, čte, … prostě jak tam probíhá normální život. Opravdu to působí, jako byste byli ve vesmíru. Druhý pořad – Hubble 3D – pojednává o poslední misi raketoplánu Atlantis (2009), který byl vyslán na opravu Hubbleova teleskopu. Pomocí 3D brýlí tentokrát vystupujeme do volného kosmického prostoru a pokoušíme se opravit závadu na teleskopu. Padá nám klíč z ruky, nejde povolit matka, nic nikam nepasuje – znáte to z domu, ne? Pohybujete se černou tmou a pod námi je vidět planetu Zemi – nádherně zelenou a modrou.

Po těchto úžasných zážitcích si v rychlosti prohlížím i vystavené rakety v „Rocket Garden“ a některé další venkovní expozice, ale to už zase spěchám do nově vybudovaného pavilonu „Atlantis“. A opět se nejedná o běžnou prohlídku. Shromažďujeme se v přístupové chodbě a na hodinách se odpočítává čas do začátku další prohlídky. Nejdříve jsme shromážděni v předsálí a na celou stěnu je nám promítán příběh o tom, jak vznikal raketoplán. Na počátku bylo něco podobného, co udělal Kennedy. Vedoucí projektu řekl svým podřízeným, že mají za úkol postavit něco, co vyletí s lidmi do vesmíru a při návratu na Zemi to přistane jako letadlo. I tehdy podřízení kroutili hlavami a nevěřili, že by to bylo možné. A opět se to povedlo. Pro nás návštěvníky je ten okamžik, kdy se to povedlo, umocněn tím, že se otevírají všechny dveře do obrovské expozice a my vidíme skutečný raketoplán Atlantis, který už zde bude navždy vystaven. Běhá mně mráz po zádech a možná i s otevřenými ústy se na to jdu podívat. Je to úžasné a neuvěřitelné. Raketoplán je navíc „otevřený“, takže vidíte i nákladový prostor a vysunuté pracovní rameno. Kromě raketoplánu je k vidění i Hubbleův teleskop, ukázky skafandrů, rozpůlená pilotní kabina raketoplánu, kde se samozřejmě můžete vyfotit a mnoho a mnoho dalšího. Je tu také místnost, kde se usadíte do sedaček jak na Matějské pouti a vyzkoušíte si počáteční zrychlení po startu raketoplánu. To jsme si ale nevyzkoušeli, a moc mě to mrzí. Po prohlídce raketoplánu už bylo totiž 16:15 a my jsme měli být v 16:00 na parkovišti, protože dámská část výpravy chtěla ještě stihnout nákupy v outletovém centru v Orlandu.

Tak snad někdy příště – sem bych se chtěl ještě vrátit, opravdu jeden den nestačí. Neviděl jsem totiž ještě Památník astronautům, kteří zemřeli při dobývání vesmíru, Historii dobývání kosmu, Budoucnost vesmírných letů a pavilon hrdinů mobilní aplikace Angry Birds Space Encounter. Také jsem nevyužil možnosti setkání s některým z kosmonautů, kteří zde lidem vypráví o kosmickém výzkumu, kterého se účastnili. Když k tomu přidám ještě další pozdější zážitky z Floridy, tak sem bych se chtěl ještě jednou vrátit na delší dobu a v klidu si vše zažít. A to jsem vám ještě minule neprozradil, že kromě zábavního parku Sea World jsou v Orlandu ještě další zábavní parky - Walt Disney World Resort, Universal Orlando Resort, Island of Adventure (s Jurským parkem) a Legoland.

A to už se vyplatí tam zajet!

V textu byla použita citace z www.wikipedia.cz