Cestovatelé v Thajsku a Laosu hledali lidi Mlabri

BLANSKO - Cestovatelé Alena Žákovská a Milan Daněk mají za sebou další dobrodružnou cestu. Na přelomu července a srpna se vydali do Thajska a Laosu po stopách lidu Mlabri. Podrobnosti o cestě řekl v rozhovoru Milan Daněk.

Milane kam jste letos vyrazili?

Navázali jsme na sérii cest za přírodními národy. Posledních patnáct let jsme za nimi putovali do nejrůznějších divokých a často velmi obtížně dostupných míst po celém světě. Tentokrát jsme ale hledali dostupnější cíl, protože jsme vyjeli v nové sestavě. Doposud jsme jezdili většinou jen ve dvojici, chlap a ženská (Milan Daněk a Alena Žákovská). Taková sestava je dobrá pro navazování kontaktů s domorodci, nebudíme obavy a také se minimalizuje riziko negativního civilizačního vlivu. Letos jsme poprvé vyjeli v trojici, když jsme s sebou vzali našeho desetiletého syna Štěpána.

Co to byl tedy ten dostupnější cíl?

Nacházel se v relativně vyspělé zemi jakou je Thajsko a částečně také v sousedním Laosu. Inspirací nám byla stará kniha, která v češtině vyšla někdy během války. Dostali jsme ji náhodně darem na jedné besedě s důchodci. V té knize je popsán zajímavý kmen, úplně nejmenší etnikum, které se v horské  oblasti Thajska a Laosu tehdy nacházelo. Čítalo jen několik stovek lidí, kteří žili až neuvěřitelně primitivním způsobem. Neměli stálé obydlí, vyhýbali se lidem, v malých roztroušených tlupách neustále putovali pralesem a nikdy se nezdrželi dlouho na jednom místě. Stavěli si jen jednoduché zástěny z proutí a listí proti větru. Říkalo se, že tábor opustí hned, jak listí zežloutne. Lidé po nich nacházeli jen opuštěné přístřešky a také proto je začali nazývat Phi Tong Luang. To znamená Duchové žlutých listů. Nikdo je ani nespatřil. Setkání s lidmi z vesnic se vyhýbali, vždy před nimi utekli. Proto vlastně vznikly dohadu, zdali jsou vůbec lidé nebo duchové.

Když trochu odbočím tak, jak se vlastně tyto Duchy žlutých listů podařilo popsat? Jak se nakonec dostali až do té zmíněné knihy, kterou jste získali?

První věrohodné zmínky, které potvrzovaly jejich existenci, se objevily v roce 1919. Ale první, kdo s nimi navázal kontakt, a dokonce po určitou dobu s nimi žil v pralese, byli právě autoři té knížky. Jedná se o manžele Bernatzikovi, což nejsou Češi, jak by se podle jména mohlo zdát, ale Rakušané. Podařilo se jim během dlouhého putování odlehlou divočinou získat kontakty, které je přivedli až k jedné tlupě lidu Mlabri. Vlastně musím tento název také vysvětlit. Lidé žijící v pralese pochopitelně nebyli rádi, že ostatní o nich říkají, že jsou duchové. Sami si říkají Mlabri. Název se skládá ze slov mla, což znamená lidé, a bri, což je les. Takže se označují jako Lidé lesa. Bednatzíkovi byli první, kdo je vědecky popsal během expedice v létech 1936 až 1937 a o svých zážitcích následně napsali populární knihu. Ta se jmenuje příznačně Duchové žlutých listů a vyšla ve válečných letech.

A vy jste se tedy inspirováni touto knihou vydali do Thajska...

Byli jsme zvědaví, jak to s nimi dopadlo. Dalo se předpokládat, že zejména Thajsko se nevyhnulo v uvozovkách pokroku, který znamená likvidaci pralesa, který je pro Mlabri domovem. Naše cesta, bohužel, předpoklad potvrdila. Divoká příroda v Thajsku zbývá už jen na malých ostrůvcích, kde jsou nyní státem chráněné přírodní rezervace. Prostor je naprosto nedostačující, pro způsob života lovců a sběračů, kterými jsou Mlabri.

Jakým způsobem je prales likvidovaný? Co jste viděli?

Prales se likviduje naprosto brutálním způsobem. Krajina je nejprve dohola vykácena a pak se namísto dříve unikátně pestré vegetace vysazují monokultury, nejčastěji olejová palma a kaučukový strom. V místech , kde žili divoce sloni a tygři, teď projíždíte krajinou , kde jsou v pravidelných řadách vysázené stromy. V horách pralesy vydržely nejdéle, ale poslední zbytky zmizely tak před patnácti roky. Tam jsme viděli nejčastěji kukuřici, políčka sahají až ke skalnatým vrškům kopců.

Jakým způsobem jste hledali lidi Mlabri?

Najít je v Thajsku bylo docela jednoduché. Zemí vede hustá síť silnic a i v severní části Thajska funguje turistika. Žilo tam, a dodnes žije, spousta zajímavých horských kmenů a cestovky k nim pořádají zájezdy. Celé Thajsko z velké části žije z turistiky a také pro horské kmeny je to určitý zdroj příjmů. Sice žijí svým původním způsobem, ale zároveň se staly součástí turistické atrakce, takového lidského muzea. Vláda zkoušela tento trend zavést také u Mlabri, ale nepovedlo se to. Nejsou na pohled moc atraktivní, nemají žádné rituály, tance, zpěv a ani nebyli ochotní se toho zúčastnit. Ale to předbíhám. Už dopředu jsme z internetu věděli, že lidé Mlabri v Thajsku přežili. Cílem naší výpravy bylo zjistit, jak taková skupina lidí, která donedávna žila způsobem života, který je z hlediska vývoje lidstva o desítky tisíc let dozadu, vlastně žije. Jestli je možné jen tak přeskočit ty desetitisíce let a zařadit se do majoritní společnosti.

Takže jaké jsou závěry z vašeho pátrání, co jste nakonec zjistili?

Musím říct, že dojmy jsou spíše rozporuplné. Vlastně je to otázka, zdali jsou to ještě Mlabri, když ztratili prales a stali se tak vlastně cizinci ve své vlastní zemi. Co jim vlastně zbylo? Asi jen jazyk, který za několik desetiletí pravděpodobně zanikne a nezůstane vůbec nic. Za posledních zhruba třicet let Mlabri v Thajsku ztratili svůj domov. Museli si najít jiný způsob obživy a měli jsme informace, že jsou otrocky zneužívaní od okolních horských kmenů na práci. Otrocky je zcela na místě. Je to tak trochu tím, že neuměli ani obchodovat. Tedy znali jen výměnný obchod a navíc bezkontaktní. Tehdy dříve nějakou tradicí vznikla místa takového vzájemné výměny. Mlabri tam položili různé lesní produkty, třeba med a odešli. Pak na stejném místě našli na oplátku například kovové hroty nebo látky. Vše bez nějakého přímého setkaní a domluvy. Teď se stávají otroky docela naivně a lehce. Vesničani jim nabídnou nejčastěji prase, oni ho snědí a neznají jeho cenu. Teprve potom si tu cenu musí odpracovat na polích. Pracují však daleko více než je hodnota prasete.

Zjistili jsme, že v Thajsku v současnosti existují tři komunity Mlabri a každá přežila jiným způsobem. Zajímavá byla návštěva vesnice, kterou založil americký misionář Eugene Long. Při setkání se nás snažil přesvědčit, že opravdovým misionářem není. Jako misionář sem sice přišel, ale když potkal před třiceti léty Mlabri, pochopil, že potřebují pomoc, což je důležitější než šíření víry. A to potvrzuje skutečnost, že žádný Mlabri v té vesnici se nestal křesťanem. Všiml si, že dovednosti Mlabri plést siťované tašky a naučil je vyrábět houpací sítě. Tyhle sítě se teď vyváží už do patnácti zemí světa a jsou hlavním zdrojem obživy této komunity. Další skupina žije v blízkosti vesnic, dostávají určitou státní pomoc a nechávají se najímat k práci na polích. Třetí komunita je podporována humanitárním projektem thajské princezny a hospodaří na vlastních polích.

Přivezl sis nějakou houpací síť?

Smích. Houpací síť jsem si nepřivezl, protože tam paradoxně nešla koupit. Mlabri totiž musí plnit plán a odevzdávat vše distribuční firmě. Přivezl jsem si ale cennější suvenýr. Jejich tašky, vyrobené z přírodních materiálů. Doopravdy ještě voněly pralesem, kterého kousky tam ještě zbývají.

Říkal jsi, že lidé Mlabri si ještě poměrně nedávno stavěli jen přístřeší z listů. Jak žijí teď ve vesnicích, které jste navštívili? Jak k nim postoupila civilizace? Mají třeba televizi, rádio?

Jejich obydlí jsou podobná těm v okolních horských vesnicích. Jsou to stavby z bambusu nebo z tvárnic. Jen je u nich větší nepořádek. Byli zvyklí, že to, co použili, vyhodili do lesa a les to strávil. Jenže teď umělou hmotu a látku les nestráví. Ve vesnici je rozvedena voda a do některých domků i elektřina. Televizi znají. V jedné vesnici dokonce měli něco jako společenskou místnost a televizi sledovali společně. Také poslouchají muziku z rádia a jezdí na motorkách. Vaří na otevřených ohništích vevnitř domku. Žijí v komunitě, ale ta komunita je větší, než v  minulosti. Dříve jejich tlupa čítala pět až deset lidí, dnes jich ve vesnici žije kolem stovky. Zaznamenali jsme i některé nové problémy. Třeba, že téměř všechny porody dětí probíhají císařským řezem. Za změnou způsobu života se změnila i výživa a plod je větší než drobné maminky mohou zvládnout. Také se objevují sebevraždy. Dříve Mlabri vůbec neznali násilí, všechno řešili útěkem i hádky mezi sebou, prostě odešli a třeba rok se neviděli. Pojmy jako je vražda nebo sebevražda vůbec neznali. Že by si sami sáhli na život, bylo naprosto nemyslitelné.

Ptali jste se těch Mlabri ve vesnicích, jestli vědí, jak žili jejich předci? Jestli mají představu o tom, že jejich příbuzní ještě někde žijí divokým způsobem?

Ne vždy je možnost nějakého mluvčího, který by nám překládal. Ale pro komunikaci s domorodci máme již mnohokrát osvědčenou techniku, že dovezeme historické fotky. Tentokrát jsme s sebou přivezli již zmiňovanou knihu. Také v ní plno fotek a nad nimi se vždycky rozvine debata. Místní začnou vzpomínat. Evidentně jsme na fotce našli dědečka jednoho z místních, protože ta podoba byla naprosto jasná. Všichni se na tom shodli, že to musí být jeho dědeček. Co se týká informací, jestli ještě někteří žijí divokým způsobem, tak v Thajsku už to možné není. Jak je to v Laosu nevěděl ani ochránce thajských Mlabri Eugene Long.

Vy jste se pak přesunuli z Thajska do sousedního Laosu. Jak to vypadlo tam?

Samotné cestování bylo velmi zajímavé. Hraniční přechody do komunistického Laosu byly po mnoho let uzavřené. Teď je možné přejít hranice na několika místech, ale abychom se dostali do sousedící oblasti, to jsme museli velkou oklikou. Nejdřív jsme museli pokračovat ještě více na sever, do oblasti Zlatého trojúhelníku. Tam jsme přešli hranici, kterou tvoří řeka Mekong. Po ní jsme pak dva dny pluli do krásného královského města Luang Prabang. To všechno byla místa přizpůsobené rozvíjející se turistice. Ale jakmile jsme opustili tyhle atrakce, tak se stalo cestovaní docela složité. Laos je ve srovnání s Thajskem jiný svět. Naštěstí nejen tím, že jsou všude rozvěšeny rudé vlajky se srpem a kladivem a každé ráno znějí z rozhlasu budovatelské písně a politické agitace. Příroda je zde nesrovnatelně zachovalejší. Lidé tam však skoro vůbec necestují a i doprava na korbě malého náklaďáčku je zde poměrně drahá.

Vydali jste se tedy po stopách Mlabri na laoské straně...

Hlavní bylo zjistit, co nejvíce informací, případné osobní setkání by byla už opravdová třešnička na dortu..

Co jste zjistili?

Zjistili jsme velmi zajímavé věci. Mlabri v Laosu skutečně dosud žijí svým tradičním způsobem života. Zůstali žít v nedotčeném pralese, který jim poskytuje svobodný domov a obživu. A to přestože určité snahy o jejich usazení a civilizaci probíhali a probíhají. Oblast, kterou obývají je vyhlášena Národním parkem Nám Phui. O jejich existenci zde každý ví, ale nikdo nedokáže poradit, kde je hledat. Mají zde sice vládou určené dva tábory, ale nikdo vám nezaručí, že je zde zastihnete. Ta oblast je opravdu poslední divočina jihovýchodní Asie. Právě zde žije největší počet divokých slonů na světě, samozřejmě tygři. Ale oblast není turistice otevřená. Nikdo nám sice nebránil v putování dál do promáčeného pralesa, ale hledat na rozloze velké jako několik našich okresů skupinu posledních 22 divokých Mlabri mělo jen mizivou šanci na úspěch. Navíc jsme tu byli zrovna v období dešťů a cesty byly nesjízdné. Takže nezbylo než se spokojit s informacemi, které jsme získali od místních lidí a na úřadech. Ale zprávy to byly nesmírně zajímavé a dá se říci, že i až překvapivě aktuální. Jestliže jsem zmiňoval, že na území Thajska byli Mlabri popsáni poprvé v roce 1919, tak první seriózní publikace o těch laoských byla vydána teprve v roce 1999. Jaká je jejich budoucnost je však velmi nejisté. Zvláště při tak malém počtu příslušníků této poslední skupiny. Můžeme jen přemýšlet nad tím, zda-li by mělo nějaký význam umožnit jim setkání s jejich thajskými bratranci.

Účel cesty se tedy naplnil?

Nebyla to sice taková dobrodružná cesta, na které jsme byli dříve zvyklí, ale cíle, které jsme si stanovili, jsme naplnili. Zjistit, jaká je současnost života Mlabri a udělat srovnání, to se nám podařilo.