Cestovatelé: vrátili jsme se v čase o několik tisíc let zpět

Nová Guinea - Na konci prázdnin se ze svého letošního putování po světě vrátila dvojice známých cestovatelů - Alena Žákovská a Milan Daněk. Jejich cílem byl ostrov Nová Guinea. Vydali se tentokrát po svých vlastních stopách na místa, která navštívili již jednou před třinácti lety. 

 „Chtěli jsme si udělat srovnání, jak postupuje v této oblasti civilizace, jak se s tím vyrovnávají zdejší obyvatelé,“ řekl Milan Daněk a hned dodal. „Změny jsou obrovské, ale pořád je určitá hranice, za níž se ještě takzvaná „civilizace“ nedostala. Pro její vliv je rozhodující vzdálenost od města a možnosti k jejímu překonání.“

Jejich cesta do opravdové divočiny nemusela mířit nikam daleko. Vzdálili se jen dva dny pochodu od hlavního centra oblasti. Je jím dnes město Wamena s deseti tisíci obyvateli, kam se návštěvník dostane přes neprostupné pralesy pouze letadlem. Díky prodloužené přistávací dráze zde však už dokonce vyrostl sedmipatrový dům, obchodní středisko, banka a po ulicích jezdí auta...

„První den jsme šli zpočátku po asfaltové silnici, podle které vedly sloupy elektrického vedení. Bylo až úsměvné, že elektřina je rozvedena téměř do každé chýše, které stojí podél silnice a stále si drží tradiční vzhled. Jenže jejich obyvatelé uvnitř už často mají televizi, jezdí na motorkách, mnozí používají mobilní telefony. Brzy však asfaltová cesta skončila. Rozvod elektřiny pokračoval ještě do jedné vesnice. V té další sice už přivedenou elektřinu neměli, ale používali zde často solární panely a u chýší nechyběly velké umělohmotné nádoby na vodu. Dál vedla jen úzká pěšina do hor. I zde jsme po cestě míjeli některé chýše vybavené solárními panely, ale motorky by sem už určitě nedojely. Tady skončil i příjem telefonního signálu, ale někteří mladí přesto měli telefony u ucha - poslouchali muziku...,“ vzpomíná Milan Daněk. A nechejme ho vzpomínat dál:

„Do horského pralesa jsme vstoupili další den pochodu. Cíleně jsme mířili do vesnice, kterou jsme minule navštívili. Těšili jsme se na setkání s mužem, s nímž jsme před lety společně strávili víc než týden v naprosté divočině. Tehdy se neplánovaně stal naším ochráncem a průvodcem.

Po příchodu do jeho vesnice jsme se ocitli v úplně jiném světě. Jakoby jsme se vrátili v čase o několik tisíc let zpět. Od naší poslední návštěvy se skoro nic nezměnilo. Žádné barely na vodu, solární panely, jen několik chýší, ohrady a bláto, děti do školy nechodí...

Na způsobu života se změnilo snad jen oblečení. Při té naší poslední návštěvě se ženy oblékaly vesměs pouze do sukýnek z přírodních materiálů, muži měli jen chrániče penisů z tykve kalabasy, vše doplňovaly pestré ozdoby. Nyní domorodci oblékají špinavá potrhaná trička a kraťasy.

Pro nás bylo samozřejmě nejdůležitější setkání s naším přítelem. Tehdy jsme mu dali jméno Senkjů. Podle jediného anglického slova, které znal a neustále opakoval při jakékoli vhodné i nevhodné příležitosti. Po celou tuhle cestu jsme byli v napětí, jestli se s ním shledáme a moc zvědaví jak se mu daří.

Setkání bylo úžasné. Dokonce nám přišel naproti, protože zpráva o našem příchodu nás předběhla.

Měl velikou radost a my samozřejmě také. Přivezli jsme nějaké dárky a hlavně fotografie pořízené před třinácti lety. Náš přítel i všichni ostatní obyvatelé vesnice z nich měli úžasnou radost. Mnozí se na nich poznávali. Byli z toho nadšení. My jsme tehdy hodně fotografovali děti a teď po třinácti letech už z nich byli dospělí lidé.

Zde uprostřed pralesů neznají koloběh ročních období. Na rovníku v centru ostrova je počasí stálé, neexistují pravidelné sklizně ani jiné mezníky. Senkjů dodnes vůbec neví, kolik mu je let.

Čas se měří podle významných událostí. Do nedávna to byly hlavně kmenové války. Pro našeho přítele se stalo významným životním mezníkem právě setkání s námi. Vlastně současně i pro celou vesnici. „To bylo tehdy jak jsem provázel bělochy...“ Vstoupili jsme vlastně podruhé do historie místních lidí. Stejně jako byl pozdějším mezníkem přílet vrtulníku nebo stavba nového mostu přes řeku.

Při naší první návštěvě prakticky všichni muži, které jsme potkávali mimo vesnici, byli ještě ozbrojeni luky a šípy. Však také bývali obávaní válečníci. Dnes už v podstatě nikdo zbraň nenosí. Ale mnozí lidé žijící v této odlehlé oblasti mají snahu své tradice udržet. Například na slavnostech a festivalech. Udržují si kulturní kontinuitu a uvědomují si svou jedinečnost. Z důvodu naší návštěvy se někteří vesničané oblékli do slavnostního, tedy spíše svlékli a nazdobili, vzali luky a šípy a pozvali nás na lov v pralese.

V té oblasti nežijí žádná velká zvířata. Snad jen kasuáři. Ale měli jsme štěstí, že jsme narazili na malé zvíře, kterému se říká tekus. V tu chvíli se naplno v našich průvodcích projevily lovecké schopnosti. Bez řečí tekuse obklíčili, vyhnali na strom a sráželi ho dolů.

Jenom lovem by se zde ale neužili. Jsou především zemědělci a sběrači. Jejich jídelníček tvoří hlavně batáty, taro, maniok a další plodiny, různé natě. Největším bohatstvím jsou prasata. Tradiční způsob vaření či dušení v jamách s rozpálenými kameny také zvolna ustupuje. Stále častěji používají kotlík a jiné nádoby.