Na krápníky sahají všichni, říká průvodkyně v Punkevních jeskyních

Moravský kras - Eva Kučerová, sedmadvacetiletá studentka, pracuje jako brigádnice v Punkevních jeskyních již devátým rokem a stále ji to baví. „ Při každém vstupu mám i po těch letech strach. Mám takový šimravý pocit a na to se těším, protože právě to mě baví,“ říká o své brigádě. „Začátky jsou sice krušné, člověk se bojí nebo mu vypadne text. Ale každý se nakonec otrká,“ dodává.

Punkevní jeskyně navštíví přes rok téměř 200 tisíc návštěvníků. Asi třetina z toho jsou cizinci. Jaká národnost navštěvuje jeskyně nejvíce?

Nejčastěji jezdí zájezdy Poláků, Rusů a hodně i turisté z Taiwanu. Potom se jedná o různé směsky jako Francie, Španělsko, Itálie. Někdy i trochu exotiky, nedávno jsme měli návštěvníky z Ugandy. Velice ráda provázím Asiaty, ti jediní podle mě dokáží ocenit práci průvodce a občas vám dají i nějaké peníze. Jsou milí, usměvaví a vděční. Naopak špatné zkušenosti mám s ruskými návštěvníky, jsou často nevychovaní a málo z nich umí anglicky, což je pro mě problém, protože já rusky neumím.

Měla jste někdy konflikt s nějakým návštěvníkem?

Ano, v mysli se mi vybavuje právě ruská návštěvnice. Snažila jsem se jí říci, ať nesahá na krápníky, jelikož to je v jeskyni přísně zakázáno. Ona ale předstírala, že mi nerozumí. Tak jsem ji tedy hodně okřikla. Ale většinou se snažím být v klidu a v hlavě si myslím svoje.

Takže někteří na krápníky i přes zákaz sahají?

Ano, všichni. Dospělí, děti i učitelé. Mám pocit, že když jim řeknu, aby na krápníky nesahali, tak je to jako kdybych řekla ano, sáhněte si všichni teď hned (smích).

Jako průvodce se tedy musíte občas držet, že ano? Jaké vlastnosti by podle vás měl mít dobrý průvodce?

Určitě by měl být asertivní, protože ne všichni návštěvníci jsou příjemní a vědí, jak se chovat. Musí být klidný a brát vše s nadhledem. Určitě by měl být komunikativní a neměl by se stydět. Hlavně by na něm nemělo být vidět, že nemá svůj den.

Co vás na této brigádě nejvíce baví? Proč se jí stále věnujete?

Baví mě ten adrenalin. To, že musím mluvit před šedesáti lidmi, protože nejsem ten typ, co je rád středem pozornosti. Při každém vstupu mám i po těch letech strach.  Ale jedná se o příjemný stud, protože se nemám čeho bát. Mám takový ten šimravý pocit a na to se těším, protože to mě baví. Těším se, když mám dobrou skupinu, lidi, kteří se smějí a poslouchají. Když návštěvníci nereagují a zajímá je jen focení, tak ani prohlídka pro mě není příjemná.

A co vás naopak dokáže rozhodit?

Návštěvníci. Když jsou namyšlení a myslí si, že mohou vše. Hrozné je, když zapomenou, že jsou v chráněné oblasti. Často se například stává, že si v jeskyni zapálí. Neuvědomují si, že nejsou ve volné přírodě a že by na zámku nebo hradě nic podobného neudělali. Někdy mám pocit, že návštěvníci nejdou na výlet, ale pohádat se. Naopak mě dokáže velice potěšit, když lidé poděkují, řeknou, že se jim prohlídka líbila a zatleskají. Je skvělé, když jsou lidé přátelští a mají chuť si povídat.

A kolikrát se dostanete denně na prohlídku?

Na každý den je nás osm průvodců na suchou část. První vstup začíná v 8.20, poslední v 16.00 h. Na prohlídky chodíme podle napsaného pořadí, podle něhož i končíme. Přes sezónu chodíme do jeskyně pětkrát, občas šestkrát, vždy po hodině a dvaceti minutách. Brigádníků je nás opravdu hodně, myslím, že přes 40. Služeb tedy přes léto moc není. Nejlépe jsou na tom ale studenti, kteří odmaturují nebo brzy složí zkoušky a chodí již od května. Přes zimu se brigádníci neberou, protože návštěvníků je méně, a tak chodí stálí zaměstnanci.

Překvapí vás během prohlídek někdy něco nebo jste za ty roky na vše již zvyklá?

Nechtěla bych, aby se někomu při prohlídce něco stalo. Aby někdo například zkolaboval, měl infarkt nebo spadl ze schodů. Ale co se týče dotazů návštěvníků, ty se stále opakují. U některých otázek se musím držet, abych se nesmála. U dospělých si někdy říkám, jak je možné, že se ptají. Vzpomínám si, že se mě pán na dně propasti zeptal, kdy už konečně pojedeme tou lanovkou nahoru. Tím mě opravdu dostal. Více mě ale šokuje, když lidé ani nevědí, kde jsou a kam jdou.

Pomohla vám brigáda průvodkyně nějakým způsobem ve vašem životě?

Asi jsem se více uklidnila a neřeším vše hned křikem a rozčilováním. Snažím si hlídat to, jak mluvím, jaký mám tón hlasu. A to mi hodně pomohlo při prezentacích ve škole. Samozřejmě jsem stále nervózní, ale už to není tak zlé. Před tím jsem ze sebe nevydala ani slovo. Myslím si, že práce průvodce je ku prospěchu všem, kteří se stydí mluvit před více lidmi. Člověk si to alespoň natrénuje na  někom, koho už nikdy neuvidí.  Díky jeskyním  jsem také našla mnoho kamarádů, scházíme se i mimo práci. Zdokonalila jsem se v angličtině, protože jezdí mnoho cizinců. Teď klidně dokážu mluvit anglicky i na velké skupiny. Sice je k dispozici několik nahraných jazyků, takže průvodce jen ukazuje na krápníkovou výzdobu, ale často jezdí skupiny, které vyžadují přímo anglicky mluvícího průvodce.

Jak jste se vůbec k takové brigádě dostala?

Přes kamarádku, protože její tatínek tu pracuje jako loďař. Není ale problém dostat se k nám normální cestou. Stačí mít zájem a zajít si na podnik v Blansku a zeptat se. Nemusíme procházet žádným konkurzem, jen jednou ročně se pořádá povinné zdravotní školení a to je vše.

Již rok se staví nová vstupní hala, upravuje se přístav a okolí. Jsou podmínky hodně ztížené?

Musím říci, že ano. Průvodci na sucho, loďaři a pokladna s informacemi mají svoje malé buňky. Když prší, je v nich hodně vlhko a zima. I pro návštěvníky je asi stavba nové budovy nepříjemná, jelikož okolí není pěkné. Všude jsou bagry, prach, spousta dělníků. Ale dá se to vydržet. Nová budova se má otevírat sice teď v srpnu, ale kdo ví, jak to nakonec dopadne. Všichni se už moc těšíme.