Unikátní seriál Zrcadla představuje legionáře z Boskovicka

REGION - Přinášíme první díl unikátního seriálu, který se věnuje legionářům z Boskovicka. Jeho autorem je historik Petr Vítámvás, který také připravil novou výstavu v Muzeu regionu Boskovicka nazvanou Československé legie 1914 - 1920. 

Seriál věnovaný legionářům Boskovicka budeme přinášet v následujících týdnech. Čtenáři se mohou těšit například na medailony významných legionářů, na úryvky z deníku francouzského legionáře Josefa Dudka z Petrova a na řadu zajímavých historických fotografií.

Josef Dudek: Z deníku italského legionáře

Do pole

Na Tři krále (1916) jedeme. Celou noc jsme nespali. Prapor je od večera „marschbereit“. Dopoledne na dvoře přísaha, a již jen čekáme, až se vrata otevřou. A v tom už – odchod maršky! ...

Hejtman Dellazotta předjíždí na koni, aby nás doprovodil na nádraží. Za zvuků ryčného pochodu vtéká zelenavá masa do široké ulice... Mužstvo ze značné části je zpito, podpírá jeden druhého. Toho řevu a hulákání – hudba se ztrácí v tom hluku ulice... Konečně jsme přešli Dunaj, Praterstor a jsme na nádraží. Nasedáme: mužstvo do dobytčáků, důstojníci a aspiranti do osboních vozů... Najednou venku křik. Vyhlédnu. Hejtman Dellazotta tryskem prchá na svém koni a za ním se nese od vlaku déšť kamení a pusté nadávky. To se stateční obráncové vlasti loučí se svým instruktorem, který bude bojovat na ulicích či parketách vídeňských. Je třeba připomenout, že v maršce jsou zastoupeni ponejvíce Vídeňáci a jen malá část je chlapců z jižní Moravy – též většinou Němců...

Na první stanici za Vídní zkoumá a přehlíží se skutečný stav maršky. Výsledek je zdrcující. Na 70 mužů, mezi nimi i důstojník, Vídeňák, se nedostává. Nevím, jaké kroky podnikl velitel našeho praporu, mladičký leutnant, a čeho dosáhl. Jelo se dále.

Ráno jsme v Břeclavě – vlastně Lundenburgu. Není sporu o tom, že jedeme na ruské bojiště. Toužebně zíráme na rodnou zemi, ležící pod sněhovým příkrovem. Míjíme Přerov, Bohumín-Oderberg a znovu se probouzíme ve veliké hale krakovského nádraží. Spíme střídavě na lavicích, na zemi a na policích pro zavazadla. Čas si krátíme hrou v šachy a karty. Do řeči nám není a nečinně sedět v myšlenkách je bolestné.

Následující kontrolou za Krakovem bylo zjištěno, že dalších 30 chlapů zmizelo. Důstojníci před námi zarytě mlčí – hanbí se, či jsou na to zvyklí?  ...Za Krakovem se již objevují stopy bojů: opuštěné zákopy, drátěné překážky, v zemi prohlubně od granátů, vypálené vsi a města, pobořené a narychlo spravené mosty. Skličujícím dojmem působí vojenské rovy, tu ojedinělé, jinde hromadné. Kdo je oplakává, kolik je tu zničených nadějí?

Míjíme tak Řešov, Tarnov, Jaroslav, Přemyšl, Lvov. Odtud odbočujeme k severu na Ravu Ruskou s památným bojištěm z roku 1914. O urputnosti bojů svědčí rozsáhlý les křížů, pokrývající táhlé návrší.

Ve Vladimíru Volyňském, na půdě ruského Polska, končí naše jízda. Vystupujeme. Je po poledni. Všude plno svítivého sněhu, sluníčko se zubatě usmívá. Táhneme liduprázdnými ulicemi rozbořeného a polovypáleného města směrem severozápadním. Cílem naším je vesnice Mikuliczi prý asi 10 km vzdálená. Mapy nemám. Cesta je v sypkém sněhu namáhavá. Brzy cítím, že jsem se příliš zásobil, neboť tlumok sotva vleku. Nejvíce táhne k zemi puška. Jdeme tupě, bezmyšlenkovitě. Stmívá se již a konce to nebere. Při překračování závějí jsem sklouzl a sedám si do měkkého sněhu. Cítím sladkou úlevu a jakási příjemná mdloba mě obestírá. Spal bych hned. Nepokouším se, abych vstal. Pojednou mě kdosi zvedá, a že prý už jsme hnedle na místě. To mě vzpružilo. Krásně jsem mohl zmrznout. Došli jsme za úplné tmy. Vesnice je opuštěná. Vlezli jsme do nejbližší chatrče. Byla otevřená, prázdná a vymrzlá. Je třeba zatopit, němčí se zahřát. Za topivo posloužila dvířka od chlívka a zakrátko již plápolá oheň v ohromných kamnech, jež zabírají třetinu jizbičky. Horký čaj nám udělal dobře, ale brzo nás spánek položil na udupanou hliněnou zem. Jen jeden bděl, aby udržoval oheň.

Josef Dudek (1893-1981), italský legionář

Narodil se 11. 12. 1893 v Petrově v okrese Boskovickém, vystudoval učitelský ústav v Kroměříži. V rakousko-uherské armádě narukoval do světové války v hodnosti poručíka 25. domobraneckého pěšího pluku. Nejprve se účastnil bojů na ruské frontě, později v Itálii. Zde upadl do zajetí 20. 5. 1917 ve Vodici, 5. 3. 1918 se přihlásil do čs. legií v Itálii, a 8. 5. 1918 byl zařazen k 34. pěšímu pluku jako poručík, později byl povýšen na kapitána. 30. 9. 1919 byl demobilizován. Po návratu do vlasti působil jako učitel na Boskovicku. Zemřel v roce 1981.

Se svolením jeho vnuka Jiřího Dudka otiskneme na pokračování některé pasáže z jeho deníku, který si ve válce vedl.

Bohdan PAVLŮ

3. 3. 1883 Spešov – 12. 5. 1938 Bosanski Novi

novinář a diplomat, účastník zahraničního odboje

Bohdan Pavlů studoval práva na univerzitách v Praze, ve Vídni a v Budapešti, studia však nedokončil a od roku 1903 pracoval jako novinář. Patřil ke skupině mladé slovenské inteligence, soustředěné kolem časopisu Prúdy, v němž také začal publikovat. Od roku 1905 působil v Praze jako redaktor časopisu Slovenský týždenník a od roku 1907 také v Herbenově Času.

Za 1. světové války bojoval na ruské frontě, v listopadu 1914 byl zajat. Z tábora poslán k dispozici krajanskému odboji v Petrohradě, od června 1915 stál v čele redakce časopisu Čechoslovák. Podporoval Masarykovu odbojovou koncepci a prosadil ji na III. sjezdu Svazu čs. spolků na Rusi na jaře 1917. Od května 1917 byl členem Odbočky Československé národní rady na Rusi a blízkým spolupracovníkem T. G. Masaryka v Rusku. Od prosince 1917 byl šéfredaktorem Československého deníku (v Kyjevě), na jaře 1918 se zúčastnil jednání o přesun Čs. sboru v Rusku do Francie. V květnu 1918 se v Čeljabinsku postavil do čela Prozatímního výkonného výboru a od srpna 1918 jako první místopředseda fakticky řídil reorganizovanou odbočku Československé národní rady na Rusi, od 14. 10. 1918 byl oficiálním zástupce Prozatímní vlády ČSR v Rusku se sídlem v Omsku. Po příjezdu M. R. Štefánika na Sibiř byl od prosince 1918 jmenován přednostou politického oddělení čs. ministerstva války, od ledna 1919 postaven do čela Zvláštního sboru pro Rusko.

Po návratu do ČSR se stal šéfredaktorem Slovenského denníku v Bratislavě (1920-1922). Od roku 1922 působil v diplomatických službách: jako čs. vyslanec v Bulharsku (1922-1927), Dánsku (1927-1932), byl prvním čs. velvyslancem v SSSR (1935-1937), v letech 1932-1934 jako náměstek a od roku 1938 1. náměstek ministra zahraničí. V květnu 1938 zahynul při autonehodě ve vlnách řeky Sany u Bosenského Nového.

Fotografie z Anabáze čs. vojska na Rusi ze sbírky Muzea regionu Boskovicka pocházejí z pozůstalosti ruského legionáře Karla Indry, rodáka z Boskovic.

Karel Indra

nar. 30. 10. 1895 v Boskovicích, účastník zahraničního odboje, ruský legionář

Rak-uh. 8. pěší pluk, na ruské frontě, 17. 6. 1916 zajat v Kolki, přihlášení do legií 20. 12. 1916 Poltavská gubernie Kremenčuk, zařazení do legií 2. 7. 1917, 7. střelecký pluk – výzvědná rota, konec v legiích 23. 7. 1920 – návrat do vlasti, policejní strážník.