Seriál Zrcadla: 750 let Vilémovic, vzpomínky na život v obci 7

VILÉMOVICE - Vilémovice si letos připomínají 750 let od první písemné zmínky. K tomuto výročí zpracoval vilémovický rodák doc. Ing. Miroslav Buchta, CSc. seriál věnovaný vzpomínkám na život v obci.

Část 7

Zemědělský rok na vesnici byl pro malého kluka určován zemědělskými pracemi podle ročního období.

Jaro: orba, setí jařin, sázení brambor.

Léto: sena, žně, otavy.

Podzim: brambory, řepa, orba a setí ozimů.

Zima: to byl v zemědělství odpočinkový čas, kdy se chodilo maximálně do lesa kácet stromy, pokud sedlák vlastnil kousek lesa.

Vzpomínka na zemědělský rok kluka z vesnice je doplněna o následující vzpomínku. Od jara do podzimu chodila maminka k sedlákovi na výpomoc. Pomáhala při všech pracích, kde bylo potřeba více lidí. Sedlák pak jako protislužbu zoral políčko či vymlátil nebo poskytl jinou službu. Po novém roce se chodilo na tzv. pořádek, čili na vyúčtování. Zpravidla se doplácelo. Jiné ženy chodily k jiným sedlákům, přičemž každý zemědělec měl několik takových pomocnic.

Jsem-li u zemědělství, tak se nabízí připomenout vztah naší rodiny k zemědělské půdě. Nejprve jsme žádnou nevlastnili. Maminka po smrti svého otce v roce 1955 zdědila pole na Novinách, což se jí velice líbilo. Parcelu jsme oplotili, na polovině se pěstovalo obilí a brambory a na druhé části jsme zasadili ovocné stromy. Nejprve odmítala vstup do JZD, později, před mojí maturitou, rezignovala a do družstva vstoupila. Avšak ani tento krok nestačil k tomu, abych dostal doporučení ke studiu na vysoké škole.

Ještě vzpomínám na ruční mlácení žita pomocí cepů na mlatě u domku prarodičů. Váže se to na text písně, kterou nás učili ve škole: „Když naši mlátili, já ještě ležel, oni šli k snídani, já taky běžel…“ Žitná sláma se používala na vycpávání slamníků a asi na výrobu povřísel.

Později jsem pomáhal při strojním mlácení obilí u našeho sedláka a ve studentských letech při žňových pracích v nově založeném JZD.

Při kopání brambor (ve Vilémovicích jablek) jsem zažil typické zakládání ohníčků ze suchých bramborových natí a s pečením brambor.

Pokud šlo o politický rok pak se jednalo spíše o politické události v průběhu kalendářního roku, které byly slaveny či připomínány.

Nejmasovějším svátkem byl 1. máj. Do průvodu chodila značná část obyvatel obce. Den začínal budíčkem, který nejprve doprovázela živá dechová hudba (později místní rozhlas) a průvod obcí v šest ráno. Po osmé hodině se na dolním konci řadil průvod, šlo se k památníku padlých u rybníka, kde byl krátký proslov a byl položen věnec. Pak se šlo do Jedovnic na vlastní oslavu. Starší lidé se vezli na voze, později v autobuse. Po příchodu do Jedovnic se průvod znovu seřadil ve vazbě na další obce okrsku a šlo se na místo, kde byla tribuna a slavnostní projev.

Podotýkám, že před rokem 1948 konaly prvomájové oslavy jednotlivé politické strany samostatně. V letech 1946 a 1947 byly povoleny na území Čech a Moravy jen čtyři strany.

Nelze zapomenout ani na každoroční stavění máje. Muži a mládenci porazili vysoký smrk, donesli nebo dovezli na náves a po jeho úpravě a ozdobení máj vztyčili. To byla doba, kdy se nemuselo bát toho, že nám ji někdo podřeže. Pozdější mravy podřezání máje od chlapců ze sousedních obcí dodnes nechápu. Vždyť celá akce stavění máje žádala účast značného počtu mužů, ozdoba přítomnost dívek a stavění fortel, pomůcky a sílu rukou.

Dále se slavil 25. únor, 9. květen jako Den vítězství, 7. listopad - výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Nedílnou součástí byl lampionový průvod dětí.

Do tohoto termínového sledu akcí nepravidelně vstupovaly akce před volbami do všech typů národních výborů a do Národního shromáždění. Volby to však v pravém slova smyslu nebyly, neboť od roku 1948 až do roku 1989 byla pouze jednotná kandidátka Národní fronty.

Tolik k roku na vsi. Nicméně po životních zkušenostech dodávám, že existují i jiná pojetí roku, a to: školní rok od 1. září do 30. června, akademický rok na vysoké škole, jehož délku stanovuje studijní předpis a skládá se ze dvou semestrů výuky (u nás) a dvou zkouškových období. Délka každého semestru a zkouškových období se vyjadřuje v týdnech. Vojenský rok je sice dlouhý 12 měsíců, ale v dobách, které pamatuji, začínal buď 1. října, 1. listopadu, někdy i 1. března, což byly nástupní termíny. Výcvikový rok byl však kratší. A poslední verze, kterou jsem zjistil až mnohem později, je finanční rok.

Vánoce

I když Vánoce jsou označovány jako nejkrásnější svátky v roce, a já jsem je také tak jako dítě chápal, vzpomínky nejsou příliš bohaté.

Na Štědrý den se držel půst, štědrovečerní večeře byla prostá, a tak hlavní byl stromeček a dárky.

Dárky byly přiměřené našim finančním poměrům, avšak nikdy nechyběla kniha. Stromeček byl vždy smrček, ozdobený jablíčky, střapci (uvnitř byla kostka cukru), ořechy, papírovými řetězy, čokoládovými figurkami z kolekce nebo z domácí čokolády. Pochopitelně i v té době se především v domácnostech peklo cukroví, které patřilo na vánoční stůl.

Chodil jsem někdy na půlnoční, ale hlavně na Boží hod do kostela v Jedovnicích a na sv. Štěpána pak byla mše ve vilémovské kapličce. Největší svátek s lepším obědem byl Boží hod vánoční.

Když jsem byl svobodný mládenec, chodili jsme na Boží hod vánoční na Štěpánskou zábavu do Ostrova u Macochy.

Podotýkám, že Štědrý den byl po většinu mého života pracovní den a že mezi Vánoci a Novým rokem se rovněž chodilo do práce včetně Silvestra.

Až teprve po svatbě a narození dětí dostal Štědrý den a večer jinou dimenzi. Ty Vánoce, prožité v dětství a dospívání, měly především obecně duchovní rozměr a romantické kouzlo.

Ostatky

Tato tradice konce masopustu nás lákala již jako žáky národní školy. Věděli jsme, že chodívají maškary a že na masopustní úterý se pochovává basa. A tak nejen v neděli, ale i v masopustní pondělí jsme pojížděli nebo postávali na zamrzlém rybníku a dívali se směrem k hospodě p. Sedláka, zda se tam nescházejí mladí chlapi z chalup, aby se tam přestrojili za masky a vydali se na maškarní průvod. Tehdy, na počátku 50. let minulého století jsme se nedočkali, ale až jsme byli tak o pět let starší. To se znovu obnovila tradice.

První roky jsem okukoval průvod masek po vsi, který se konal o masopustní neděli. Několikrát jsem byl od medvědáře načerněn černým krémem na boty s příměsí sazí. Toto mazivo šlo těžko odstranit. Figuru medvěda vytvořil fyzicky zdatný mladý muž. Byl oblečen do naruby otočeného delšího kožichu a na hlavě měl plynovou masku, takže ho skoro nikdo nepoznal.

Za pár roků jsem již byl aktivním účastníkem. Průvod chodil po vesnici dům od domu, hajný (myslivec) zval na ostatkovou zábavu, počastoval pána či paní domu štamprličkou zeleného likéru a medvěd postrašil malé děti.

Chodil jsem za myslivce nebo za doktora, nosil tu láhev s kořalkou a komunikoval s občany, kteří poté přispěli nějakou peněžní částkou, vajíčky, kouskem špeku nebo koblihami. Peníze jsme nechávali hasičům, neboť pod jejich záštitou jsme chodili, jídlo se po ukončení průvodu snědlo. Masky byly vytvářeny podle našeho gusta a možností. Nesměl chybět medvěd, medvědář, myslivec, řezník, kominík, kovbojové a cikáni. Při putování obcí nás doprovázel při našem zpěvu místní harmonikář.

Na nápěv Kmochovy skladby Muziky, muziky jsme zpívali: „Ostatky, ostatky, stojíte za vrátky…. Něco za cibuli, něco za křen, něco ukradneme, něco zapřem. Hrášek je kulatý, čočka hladká, zelí je kyselé, mrkev sladká.“

Pokračování příští víkend...