Seriál Zrcadla: 750 let Vilémovic, vzpomínky na život v obci 9

VILÉMOVICE - Vilémovice si letos připomínají 750 let od první písemné zmínky. K tomuto výročí zpracoval vilémovický rodák doc. Ing. Miroslav Buchta, CSc. seriál věnovaný vzpomínkám na život v obci.

Část 9

Odvod (asent)

Již jako děti školou povinné jsme odpoledne po škole v den odvodu místních mládenců vyhlíželi jejich příjezd. Odvod byl den, kdy se mladí muži dostavili za přítomnosti funkcionáře MNV do okresního města Blansko před odvodní komisi, kterou tvořilo několik důstojníků a lékař. Zjišťovalo se, zda mladý muž je způsobilý vykonávat základní vojenskou službu, v té době povinnou, popřípadě s jakým omezením. Odvodní věk byl po válce asi 20 či 21 let, později byl snížen na 19 let. Odvodu předcházel o rok dříve zápis.

Čili na mne v 18 letech čekal zápis. K němu jsme jeli 22. dubna 1959 autobusem. V 19 letech odvod, k němuž jsme jeli na ověnčeném voze taženém párem koní. Bylo to 13. dubna 1960.

Odvodu předcházelo po několik večerů zpívání lidových písní po celé obci za doprovodu harmonikáře. Přezpívali jsme jich několik desítek.

Po skončení odvodového řízení, kdy výsledek byl odveden, nový odvod nebo neschopen, následovala návštěva místního (tedy blanského) fotoateliéru. Před tím si ten, koho odvedli, koupil tzv. „kytky“, kdo byl „kripl“ čili neschopen, koupil si vařečku. Pak se šlo do restaurace na oběd, a začala konzumace alkoholu.

V mém ročníku obě akce proběhly dobře, ale z ústního podání vím, že někdy dopadli mladí muži moc a moc špatně z důvodů nadměrného pití.

Původně se rukovalo k 1. říjnu, můj bratr Jirka rukoval k 1. listopadu, pak přišla doba dvou nástupních termínů, a to k 1. dubnu a k 1. říjnu. Absolventi vojenských kateder vysokých škol rukovali k 1. srpnu, ženatí pak při zkrácené službě k 1. lednu.

Následující fotografie ilustrují odvody na počátku a konci 50. let. Na starším foto je můj bratr, na mladším já.

Pouť na Svatý Kopeček u Olomouce

Na památku ukončení moru v roce 1715 byla ve Vilémovicích vystavěna v roce 1725 kaple, zasvěcená sv. Petru z Alkantary. A dalším slibem bylo to, že Vilémovští budou každoročně chodit na pouť na Svatý Kopeček u Olomouce.

Na Svatém Kopečku byla první kaple postavena mezi roky 1629 až 1633, později byla v letech 1666 až 1679 přestavěna a v dnešní době jde oficiálně o baziliku Navštívení Panny Marie. Poutním místem se stal kostel již v 17. století.

Já, jako dítě školou povinné, jsem několik poutí absolvoval. Bylo to mezi roky 1950 a 1955, tehdy již ne pěšky, ale autobusem. Nejel jsem sám, ale vždy s maminkou, která byla velmi zbožná, což velmi ovlivnila smrt mé sestry Boženky v roce 1947. Bylo jí pouhých 16 let.

V autobuse byli poutníci všech generací. Při jízdě v autobuse jsme se modlili, některé modlitby předříkávala „kovářka“, přesně řečeno paní Tesařová starší, nebo jsme zpívali náboženské písně.

Na místě samém jsme absolvovali dopoledne mši svatou a odpoledne požehnání a rozloučení. Oběd v té době byl zajištěn z vlastních prostředků. Obvykle to byla vařená vejce a chléb, nebo smažený řízek a chléb. Nápoj se buď koupil, nebo se vezla termoska s černou meltou, nebo čajem.

Na zpáteční cestě se někdy zastavilo ještě na nějakém poutním místě, nebo zajímavém kostele.

Maminka vzpomínala, že za jejich mladých let, tedy v druhé dekádě 20. století, když autobusy nejezdily, resp. nebyly, se na pouť chodilo pěšky, bohatší sedláci jeli na vozech, tažených koňmi. Už nevím, jak dlouho trvala cesta, neboť z Vilémovic do Olomouce je to alespoň 70 – 80 km. Pouze vím, že trasa počátku byla jasná: Krasová (tehdy Rogendorf), Kotvrdovice, Lipovec, Rozstání, Otinoves, Plumlov, Prostějov a dál již nevím. Myslím, že to byla akce na tři dny. Připomínám, že v minulosti bylo svátkem a dnem pracovního klidu i pondělí svatodušní.

A ještě novodobá poznámka. Těmto náboženským akcím nepřály politické poměry po roce 1948, vlastně až do šedesátých let, ale zřejmě i později. Proto se oficiálně zpravidla nejelo na pouť, ale na zájezd do Olomouce nebo do ZOO na Sv. Kopečku, a objednávku na ČSAD Blansko podávaly různé společenské organizace, jako hasiči (požárníci), za které jsem podepisoval alespoň jednou objednávku já, Český svaz žen, Červený kříž apod.

A abych nezapomněl. Pouť se koná na Svatý Duch. Termín naší poutě byl shodný s největší poutí ve Křtinách, kam je to nesrovnatelně blíž, a kde vždycky bývaly pouťové atrakce. A to byl problém, protože na Svatém Kopečku žádné atrakce nebyly, a to dětem dost vadilo

V dnešní době se již nejezdí v neděli svatodušní, ale v sobotu, a to buď týden předem či o týden později a autobus je doplňován poutníky z okolních obcí farnosti Jedovnice.

Při pohledu na schodiště si vzpomínám, že schody byly i mnohem níže a silně věřící poutníci po nich šli nahoru po kolenou, aneb jak se říkalo „kolensky“.

Pokračování příští víkend...